Článek
Úvodem
Nedůstojné posunky, „tweety“, skandály a vyjádření ohledně sestavování vlády už asi nikoho nepřekvapí. Ještě se ani nezačalo „vládnout“ a kauzy vzaly za své.
Kolektivně si můžeme se sklopeným pohledem klepat na ramena a tiše šeptat: „On ten Fiala asi nebyl zas tak hrozný.“
Ta vítězná část voličů chtěla změnu a není důvod se divit. Jen se pravděpodobně opomnělo, že u toho, který chce „řídit stát jako firmu“ nejsme spolumajitelé ani akcionáři, ale zaměstnanci.
Nad naše hlavy jsou dosazováni možná až teatrální teoretici ze zcela jiných odvětví.
Když se tak zamyslím, ve které firmě se to nestalo? Že by si na teplém místečku lebedil někdo, kdo neví, která bije.
A když je hezkých míst málo, ale uchazečů, kterých je třeba uklidit na teplém místě přemíra, vymyslí se nové pseudopozice. Zde se „osvědčí“ jednotky až desítky více či méně potřebných osob. Statisíce létají vzduchem, ale na jemnější toaletní papír místo klasického šmirglu už nezbývá.
A o solidním odstupném nebo důchodu pro nejstarší a nejvěrnější mazáky téhle naší korporace nemluvě.
A šéf? Možná si cíleně do vrcholových pozic volí osoby, které se čas od času nebojí působit kontroverzně nebo hloupě. On pak jako opravdový borec žehlí jejich průšvihy, přesně tak, jak si plánoval. Pozornost zaměstnanců i médií se zcela odklání přesně tam, kde je žádoucí. Geniální.
Z extrému do extrémů
A díky tomu možná tam někde hluboko v nás, v těch místech, které se neodkrývají kamarádům u piva, ani ve vlastní rodině slyšíme tichounký hlásek. Říkajíc, že Fiala vlastně nikdy nevyhrožoval, nekřičel a neřádil na sociálních sítích. Že ačkoliv mluvil nudně, tak byl slušný, bezpečný a dokázal se omluvit.
Ano, měl své chyby, ovšem nevypadal jako člověk, který se každé ráno rozhoduje, zda dnes zboří demokracii, provede stamiliardové lumpárny nebo si dá radši kafe a chleba se sýrem a salámem.
Možná to je to největší kouzlo firmy potažmo politiky. Skutečnost, že se nevypínají světla, dokud jsou zaměstnanci ještě uvnitř. Že politická scéna nepřipomíná nebezpečnou béčkovou reality show.
Ovšem zatímco jeden premiér a jeho soukmenovci sdílejí posty na sociálních sítích, zpívají, tančí a převlékají se třeba za hranolky, druhým komunikace vázne tak, až to mnohým páchne arogancí.
A co teď?
Čas na popcorn
A tak, ačkoliv se nám po klidném Petru Fialovi, který pro mnohé mohl představovat luxus pramenící z předvídatelnosti může stýskat, pod jeho vládou politická scéna spíše představovala kabaret než důstojnou půdu.
Vládní diskuse se často měnily v osobní útoky, lži i manipulace. Sněmovna se proměňovala v předvolební arénu než v místo, kde se hledá shoda. Dlouhé a neúnosné hodiny o ničem si vybraly svou daň. Stabilita byla vykoupena únavou a ztrátou energie.
Ne, že by to byla výhradně chyba samotného Petra Fialy, ale pro tu vší slušnost a korektnost tomu zapomněl udělat přítrž.
Jedinou výraznější tváří s ostřejšími lokty byla Markéta Pekarová Adamová, která ovšem čelila drsné kritice a celá mašinérie se jí spolupodepsala na zdraví.
Vztah mezi koalicí SPOLU a hnutím ANO už dávno nepřipomínal politickou soutěž, ale nekonečný tragikomický seriál s názvem Kdo z nás to řekl první či klasické Velmi křehké vztahy.
A nejlepší je, že i po čtyřech letech „Babišova“ opozice stále hovoří o „fialové drahotě“, i když už ji zvedají jeho vlastní zvolení kandidáti v jednotlivých krajích. Je to jako hádat se s někým, kdo zapálil smetiště a pak si stěžuje, že to smrdí.
Co se povedlo?
Můžeme bez výčitek shrnout, že mezi ty úspěšné body patří investice do vědy a výzkumů i udržitelný rozpočet. Přestože to bolelo, mnozí to nepochopili a říkali slova: „vláda okradla“, Česko se díky tomu udrželo mimo rizikovou zónu rozpočtové krize.
Za zmínku stojí i energetická bezpečnost a evropská orientace, čímž se náš národ stal méně závislý na Rusku.
Nepocítili jsme například ani závažnou migrační krizi, přičemž je nutno podotknout, že vynaložené finance na ukrajinské občany přímo žijící zde, se do naší země vrací několikanásobně na daních.
Nebo například nebyl závažnější výpadek léčiv, antibiotik či obyčejných paralenů jako v předchozích letech.
Co byl průšvih?
Zaručeně komunikace. Politického nadšení pro věc bylo jak po šafránu, snad jen Piráti byli výraznější. Tichá vláda Petra Fialy dostatečně neupozorňovala a neprotlačovala ven své úspěchy.
Naopak za své neúspěchy se nechala opozicí vláčet natolik, že lidé zkrátka ztratili důvěru v tichého premiéra v hlučné době.
A u toho se nechala koalice zavalit tunou nesmyslných dokumentů a těžko stravitelnou byrokracií.
A nakonec čísla
Smutno nám sice může být, ale statistiky neobejdeme. Vláda i premiér dlouhodobě patřili mezi nejméně populární představitele po roce 1989. To neznamená, že by veřejnost považovala jejich kroky za špatné, spíš že se s nimi nikdy neztotožnila.
Zdroje:
Osobní úvahy autora
