Článek
Jelikož jsem velký propagátor turistiky v tuzemsku a cestovní ruch se mi stal nejen koníčkem, ale i profesí, ráda bych se s vámi podělila o jeden dovolenkový zážitek z našich luhů a hájů. A není pěkný.
Stal se už vloni, ale do mysli se zaryl hluboko. Čas sice milosrdně zahladil utržené rány a příjemnější zážitky přebyly ty zlé, jenže televizní reportáž vysílaná před několika dny, kde provozovatelé či majitelé českých a moravských kempů „plakali“, jak bídnou sezónu prožili a že vůbec netuší, kam všichni Češi zmizeli, vzpomínky znovu oživila.
V loňském roce, ovlivněném rodinnou finanční situací doby pocovidové, jsme se rozhodli pro tuzemskou dovolenou, a to po mnoha letech rovnou pod stanem. Nejsme přece z cukru a kempy už taky nejsou, co bývaly za dob našeho dětství, utěšuji se, když balím karimatky, spacáky a zásoby jídla pro pětičlennou rodinu. Musím podotknout, že až takoví dobrodruzi, abychom se vypravili „na blind“ nejsme, takže když dcera nadhodí, že by chtěla k Bláťáku do Třeskoprsk, zodpovědně studuji nabídku „solidních“ rodinných kempů v okolí Mácháče. Což o to, piktogramů se symbolem stanu nacházím na mapě celkem dost, avšak při podrobnějším zkoumání zjišťuji, že zas taková hitparáda to nebude. Rovnou zavrhuji kempy s fotografiemi chatiček z dob „ROHáckých“ dovolených, na nichž zub času nebezpečně zahlodal, známé diskotékové ráje a všechna místa, pod nimiž recenze zmiňují nedostatek toalet a s tím spojené (snadno představitelné) problémy. Po této selekci mi zůstal všeho všudy jeden kemp! Je jediný, v názvu nese slogan „rodinný“, tak co nám zbývá… Podle webových stránek a dostupných fotografií se zdá vše v pořádku, ale proč jsou recenze hostů tak rozporuplné?! Průměrné hodnocení není nikterak závratné, ale podivnější je ta rozmanitost komentářů – buď plný počet hvězdiček a chvála až do nebes, že tak čisťounké toalety dotyční návštěvníci už dlouho neviděli, anebo totální propadák, který má ve všech případech stejného jmenovatele – majitele a jejich chování. Maličko znejistím a se svými obavami se dokonce svěřím manželovi. Ten mě ale jen utvrzuje v domněnce, že práce s lidmi je vždycky složitá, a ne každému klientovi se člověk zavděčí a my přece nejsme nikterak nároční a už vůbec ne konfliktní typy. I kdyby na těch „pomluvách“ bylo něco pravdy, kromě platby majitele k trávení své dovolené nijak nepotřebujeme. To má pravdu, záloha je stejně zaplacená, takže nezbývá než vyrazit vzhůru za dobrodružstvím.
A dobrodružství se koná hned po příjezdu. Vjezd do kempu je přehrazen závorou, necháváme tedy auto před ní a pěšky se vydávám zjistit, kde je tu recepce, v níž bych náš příjezd ohlásila. Ještě se ani nestačím rozkoukat a přečíst všechny ukazatele, a už slyším hurónský křik: „Co tu chcete?“ Chvilku mi vůbec nedochází, že ten „zdvořilý pozdrav“ je na mě a nereaguji. „Říkám, co tu děláte,“ stejně neomaleně huláká chlap a blíží se ke mně. Stále ještě ne zcela vzpamatovaná z cesty nechápavě odpovídám, že jsme se přijeli ubytovat. „A máte rezervaci?“ Tón mluvy pána, o kterém stále nemám tušení, kdo že to jako má být, že mě takto lustruje, bohužel nelze přenést na papír. Ale představte si třeba souseda, kterému jste jako malí lezli přes plot na švestky a on vás načapal či v horším případě učitele, kterak vás nachytal při slídění v kabinetu, kde má schovaný ten pololetní test z matiky. Rozhodně to není přátelský a vřelý tón, který byste očekávali u majitele zařízení, v jehož prostorách hodláte strávit celý týden a za nějž jste dali částku rovnající se pobytu v egyptském rezortu.
Nicméně přivítání je jen předzvěstí toho, co bude následovat. Chlapíkovi zaskočeně mávám vytištěnou rezervací s potvrzením o zaplacení pobytu a ten mě nevrle naviguje k budově recepce. A tam přichází šok a rychlé prozření. Už je mi jasné, o čem to naši předchůdci na internetových recenzích píší.
„To si snad děláte p…l!“ ozývá se zevnitř, „jste tu tejden a už byste chtěl druhou návštěvu, tak takhle teda ne. Průchoďák mi tady z toho dělat nebudete.“ Trapně postávám před recepcí s tím, že jsem se zřejmě nachomýtla k nějaké výměně názoru mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným, ale chyba lávky… uječený ženský hlas zesiluje a blíží se ven, ke mně! Před ním ustupuje pán seniorského věku s úplně rudým obličejem a jen špitá: „Vždyť jsme za návštěvu zaplatili a partnerka s dětmi by se na nás přijela jen podívat.“ Následuje hysterický výstup opepřený nevybíravými výrazy a pán se dává s kroucením hlavy na ústup. V tu chvíli mě spatří majitelka „ječáku“ a jak záhy (k naší velké smůle) zjistím, tak i majitelka celého kempu. Lehce se zklidní a vysvětluje mi, že takhle by to nešlo; snaží se o pohodlí svých hostů a chlap by si sem zval každou chvíli návštěvu. Za dobu jejich výstupu jsem si stihla přečíst ceník, který vidím poprvé v životě – oproti tomu uveřejněnému na webových stránkách je značně rozšířený a nachází se v něm i položka: Návštěva kempu – 200 Kč/hodina/osoba. Z toho, že pán mával peněženkou, jsem usoudila, že byl ochoten tuto nehoráznou částku zaplatit, ale nebylo mu to nic platné. V duchu už spřádám výmluvy, jak po telefonu vysvětlím svým rodičům, aby se za námi rozhodně nejezdili podívat (jak měli původně v plánu); studem bych se propadla, kdybych jim měla sdělit, že za to, že budou dýchat stejný vzduch jako my, zaplatí za odpoledne přes tisíc korun.
Jak už jsem podotkla výše, rozhodně se nejedná o žádnou „lacinou“ dovolenou, nicméně s cenou jsme dopředu srozuměni a akceptujeme ji. Očekávali bychom však, že v ní budou zahrnuty alespoň některé služby a atrakce pro ubytované děti, které jsou hlavním lákadlem propagačních materiálů. Většinu dětí na první pohled upoutá velká trampolína (většinu času zamčená). Proč? Cena za hopsání u Mácháče je vyšší než na Matějské pouti a většina rodičů a prarodičů se otáčí na podpatku, když si ceník přečte. Budova recepce je obklopena malými šlapacími i elektrickými autíčky pro nejmenší a ti se samozřejmě batolí okolo nich. Že se za jejich několikaminutové zapůjčení platí, už tady nikoho nepřekvapí, ale co mě tedy rozhodně vytáčí a čemu nemůžu a nechci rozumět je styl, kterým majitel (ano, je to onen bubák od závory) navazuje kontakt s předškolními dětmi: „Jestli nemáš prachy, tak tu neočumuj!“ Ano, přesně takto si představujete pohodu v rodinném kempu.
Za dobu, kdy jsem vyřizovala nezbytné formality s paní majitelkou, které jsme neřekli jinak než „domina“, manžel s dětmi poslušně čekal před závorou a sledoval dění. Za tu dobu přijelo několik aut i karavanů a ptali se po noclehu. „Bubák“ je vždy odpálkoval svoji kouzelnou formulkou: „Máte rezervaci?“ Neměli, a tak museli odjet. Ačkoliv web kempu avizoval, že má celou sezónu beznadějně vyprodanou a bez předchozí rezervace si „neškrtnete“, plocha kempu byla po celou dobu našeho týdenního pobytu plná tak z poloviny, maximálně ze dvou třetin.
Zřejmě to majitelům stačí; každé ráno přijížděli svými naleštěnými „esúvéčky“ jako úspěšní podnikatelé, spočítali „ovečky“ v kempu; těm „neposlušným“, co neměli viditelně připnutý náramek náležitě vyhubovali tak, aby si to ani ostatní nedali za rámeček a pokračovali dál za svými zaměstnanci. A ti musí mít svatozář; nebylo dne, kdybychom nebyli svědky nějaké hysterické scény plné křiku a sprostých nadávek namířené proti personálu v malém obchůdku či paním na úklid (ty všechny byly moc milé, pracovité, úslužné, ale také velmi ustrašené).
Co je však horší a naprosto nepochopitelné, je chování k platícím hostům. Tady rozhodně neplatí úsloví „náš zákazník, náš pán“, tady je to naprosto opačně. Naše komunikace s majiteli skončila prvního dne, kdy mě rozběsněná majitelka přivítala ve svém doupěti slovy: „Vy jste se nám nějak vyprsila, že jste si vybrala zrovna nás.“ Dodneška nevím, co to mělo znamenat, ale příjemné mi to nebylo. Následně nás odkázala na svého manžela, který nám ukáže místo, kde si smíme postavit stan. Následovali jsme jeho instrukcí a první zkouškou jsme úspěšně prošli. Ne, tak naši sousedé se dvěma maličkými dětmi, kteří si také postavili svůj velký rodinný stan dle instrukcí na majitelem vyčleněné ploše. Přišla „domina“ a rozeřvala se: „Kdo vám to dovolil, vždyť jste úplně mimo!“ I přes vysvětlování, že pán určil přesně tohle místo, byla mladá rodina nucena své dočasné bydlení přesunout o plných půl metru. Nikdo nepochopil proč, neboť široko daleko se za celou dobu žádný soused nevyskytl. Ale takovéto „žertíky“ asi patří k dobrému bontonu majitelů.
Jednou jsme sebrali odvahu a pokusili se s ním navázat kontakt a přeptat se ho na to, jak je to s rybářskou povolenkou a rybařením, na které na webu lákají. „Bubák“ svým obvyklým stylem a úšklebkem „hlavně mě s ničím neotravujte“ se od nás odvrátil a při odchodu štěkl něco jako „to se zeptejte rybářů.“ Neptali jsme se a rybářské harampádí manžela a syna zůstalo v autě.
Snažili jsme se být co nejmíň nápadní a bubákovi i domině se maximálně vyhýbat, ale tak úplně to nevyšlo. Jednoho dne jsem v kuchyňce krájela zeleninu na salát, když vtom přišla paní z jiného stanu, otevřela ledničku a zjistila, že nechladí. Chtěly jsme zkontrolovat, jestli jde proud a zkusily zapnout rychlovarnou konvici. Ani ta se nezapnula. A tak jsme chtě nechtě zavolaly na majitele, který zrovna nedaleko hartusil na pána, co prováděl údržbu prostranství. Bubák se k nám blížil a už jeho pohled nevěstil nic dobrého: „Vy jste se v tom hrabala, co? Já vás viděl.“ V ruce jsem stále držela nůž na krájení zeleniny a moje trpělivost začala přetékat. Přesto jsem se ovládla a celkem v klidu mu odpověděla: „Náš šopák neumí vyhazovat pojistky.“ a po zbytek pobytu se mu celkem úspěšně vyhýbala.
V hlavě se mi vybavila pohádka Sedmero krkavců (ta stará verze) s královnou Miladou a jejím nohsledem Chrtem, kteří mi v roce 1993 pokazili Štědrý večer. Netušila jsem, že jejich lidskou verzi jednou potkám o dovolené na Mácháči a budu mít stejně stažený žaludek jako tenkrát.
Jistě, můžete namítat, že jsme měli odjet a nenechat si to líbit. Jenže upřímně, ono v blízkosti moc není kam a majitelé tohoto kempu to moc dobře vědí. A vysvětlete dětem, že sotva jste přijeli, zvedáte kotvy a jedete pryč. Pokud máte dobrou společnost, vydržet se dá leccos. Prostředí je moc pěkné a v okolí tolik zajímavých a krásných míst, že jsme si náladu zkazit nenechali.
Ale proč to všechno píšu; dovolená není přece o tom něco vydržet a být v neustálém napětí, jestli jste náhodou něco neporušili (třeba neotevřeli dětem pití na místě, kde smíte konzumovat pouze to zde zakoupené = velmi předražené) a nebude následovat veřejné zesměšnění a ponížení. Ačkoliv my sami jsme kromě nevhodného chování během jednání s majiteli (kdy zastrašovali naše děti, že jestli ten náramek budou mít pod rukávy trička, tak je vyhodí) nic strašného nezažili a žádná velká újma se nám nestala, neznamená to, že je to tak v pořádku.
Nejedni ubytovaní se raději sbalili a odjeli a vůbec nikdo se jim nemůže divit. Tak trapné a vulgární vystupování ze strany majitelů zařízení se jen tak nevidí, a kdybych ho nebyla sama svědkem, asi bych ani nevěřila. Práce s lidmi sice přináší různé situace a většina z nich se dá řešit slušně, na tomto místě se o to ale nikdo ani nepokouší. Nespokojeným hostům nikdo nebrání v odjezdu, „pouze“ za nimi křikne nějakou tu nadávku, ale co… oni přijedou další a ti ochotně zaplatí.
V tomto článku je opravdu jen zlomeček toho, co můžete v kempu zažít. Nabízejí zážitkovou turistiku, tak čemu se divíme, že. Pobyt jsme vydrželi, avšak odjížděla jsem s úlevou a rozhodně ne jako po pohodově strávené dovolené. Majitelé jsou natolik sebevědomí, že dokonce svým klientům zasílají dotazník pro zpětnou vazbu. Čerstvě nabitá dojmy jsem je nešetřila, avšak bez iluzí, že by to vedlo k nějaké změně. Kemp prosperuje vesele dál a recenze z letošního roku jsou snad ještě horší než doposud.
Tento příspěvek nemá být očerňující recenzí jednoho ubytovacího zařízení, ale kritikou toho, kam se služby v cestovním ruchu v Česku za poslední roky posunuly. Chci věřit, že toto je výjimka, ale úplně přesvědčená o tom nejsem. Jak jsem napsala do hodnotícího dotazníku; dojem z dovolené dělají lidé. A ti v tomto rodinném kempu naprosto selhávají. Z jejich jednání nečiší nic jiného, než jak vytáhnout z rodin co nejvíc peněz a nikterak se tím netají.
I když, na ceníku mají jednu položku ZDARMA a ta je tedy k popukání: Snížená kapacita kempu a dostatečně velká plocha pro vaše kempování. (Ano, toto skutečně najdete na webových stránkách kempu). Tak to jsme tedy moc rádi, že jsme nemuseli připlácet za to, že nám do stanu nepřibalili další návštěvníky.
