Článek
Ty nejnávykovější se osměluji ve vší stručnosti glosovat…
„Hlavně, aby se Ukrajina nedostala k jaderným zbraním!“ Upřímně: pokud by se Ukrajina jaderných zbraní v 90. letech ve prospěch Ruska nevzdala (výměnou za, ehm, ehm, uznání své územní celistvosti…), Rusko by nezaútočilo, a tudíž by ani nebylo válečných uprchlíků, ani by nebylo nutné Ukrajinu dále vyzbrojovat. Zkrátka by byl mír.
„Co nejdřív podepsat s Ruskem smlouvu, která odvrátí jeho další expanzi!“ V kolika smlouvách se už Rusko zavázalo něco a někoho respektovat…? A v kolika se ještě zaváže…? Ruskou západní hranici nezafixuje žádná „už konečně dodržovaná“ smlouva, ale až jaderné vyzbrojení – když ne přímo Ukrajiny, tak alespoň východního křídla NATO. Vizte předchozí odstavec.
„Vystupme z NATO a buďme neutrální jako Švýcaři!“ Neutralitu nestačí vlastním státem pouze vyhlásit. Neutralita vchází v život až akceptací státy ostatními. Názorněji: zeptejte se průměrného Rusa, co si myslí o Švýcarsku a Švýcarech. A následně si od toho samého vyslechněte, co soudí o Česku a Češích. Mnohé se vám vyjasní…
„Ať už se Amerika s Ruskem o Ukrajině dohodnou jakkoliv, měli bychom to potleskem ve stoje ihned podpořit, abychom si u velmocí šplhli!“ Pohotovostní šplhounství českých fandů velmocenského porcování Evropy mi připomíná nejpolitováníhodnější typ bezobratlých machrů ze školních vzpomínek: takových, co jakmile zavětřili šikanátora ve třídě, jali se mu okázale podkuřovat, aniž je k tomu kdokoliv (včetně toho šikanátora) pobízel, aniž by museli.
