Článek
Kdosi zítřejší před volbami do Sněmovny vypustil do mělkého oběhu on-line debat příslib eutanazie, resp. asistované sebevraždy.
Argumentem pro má být ctění svobodné vůle a důstojnost smrti i umírání.
K tomu 3 poznámky:
1) Je svoboda dělat si vždy, co právě chci? Pokud si v tramvaji vedle vás rozepne neznámý mužík kalhoty, neboť se míní ukájet, oceníte jeho svobodomyslnost? Ne? Vždyť si dělá, co právě chce… A co teprve volní duchové dneška, kteří sebe, své rodiny vplétají do dluhových spirál, když po zevrubné reklamní masáži podepisují likvidační úvěry na předražené (ale zato zbytečné) krámy? I ti přeci dělají přesně to, o čem nepochybují, že chtějí… Alespoň do první splátky.
2) Chronický ležák. Legálně „spořádané“ utracení mu jemně krumpáčem doporučí jeho (příliš) dospělé děti, jimž tak legálně připadne ležákova chalupa (ach, ta náhoda). Po nich doporučovací štafetu převezme ležákova nemocnice, kterou s humanismem kata Mydláře motivuje pojišťovna „optimalizačním bonusem“. Ležákovou smrtí by pojišťovně (zas ta náhoda) ustaly výdaje na ležákovu léčbu. To vše podbarvováno osvětovou kampaní z fondů farmaceutické fabriky vyrábějící (a prodávající) onen „preparát“ s definitivním účinkem. Že se nám těch náhod urodilo! A mezi proti sobě se sunoucími zdmi sehraných zájmů a předpřipravených rad člověk nemocný stejně jako osamělý. Bude v jeho „ano smrti“ více „ne životu“ než „ne dalšímu nátlaku“? Chiméra svobody v zajateckém táboře.
3) Moje babička prožila laskavý a obětavý život. Nikoho neokradla, nikoho nezničila. Kdo potřeboval pomoci, pro toho tu byla. Umírala na rakovinu. V nevylíčitelných bolestech. Kde berou nákupčí lajků, klikanců a volebních lístků tu drzost? Kde berou tu drzost jenom naznačovat, že v její smrti i v jejím umírání bylo méně důstojnosti než u dědků, co po mládí v StB a středním věku v privatizačním tunelu zkapali vysmátí v náruči zkoksované milenky na oligarchickém tripu? Kde berete tu drzost?!
