Článek
S eutanazií mám dvojí problém.
Teoretický: umožnit se společenskou podporou profesionálně usmrtit člověka předpokládá společenskou shodu na podmíněnosti (stejně jako omezenosti) života v jeho podstatě. Život jako by pro většinové (zákonem kryté) mínění ztrácel vnitřní, od věcí tohoto světa (a od trendů té které sezóny) neodvislou hodnotu. Jako by se stával kosmetickým doplňkem. Jako by přestával být svobodný, neboť svoboda začíná až tam, kam již nedosáhnou reklamní slogany povinné pohody a měřiče efektivity. Abys mohl studovat na elitní škole, nestačí jenom být. Musíš projít standardizovanými testy a v nich splnit tolik a tolik bodů v tolika a tolika vědomostních okruzích. OK. Po povrchu však stékáme k vývojovému vrcholu v rokli, v níž samotné bytí přestává stačit k samotnému bytí. OK?
Praktický: možnost druhého beztrestně usmrtit mimo okolnost nutné obrany vyžaduje zvýšené nároky na kritickou sebereflexi, zvažování skutečných motivů a především zarputilé (průběžné i předběžné) zpytování svědomí všech přímo i nepřímo zúčastněných – od pacienta přes lékaře až po pacientovi příbuzné či ředitele příslušného zdravotnického („zdravotnického“) zařízení. Jenže… Jenže u nás převládla nejprimitivnější z kultur – se středem v kultu věčného mládí a jatá úspěchem definovaným rozměry zahradního bazénu. V takovémto společenském rozpoložení, kdy jsou stáří a nemoc vnímány za druh odpadu, který musí být odkládán daleko od zraku „mejnstrýmu“, aby nekazil všelidovou „pohodindu“, lze legalizaci eutanazie vítat… Ano, vítat… Vítat s modlitbou, neboť toliko eventualita zázraku zůstane. Zůstává. Toliko. Zase. Stále…🙏
Ignác
P.S. Velký pátek na malého Silvestra nepřeoperuješ. Ani zákonem.
