Článek
Vycházím večer na cyklostezku v plzeňských Štruncových sadech od řeky Mže, nevidím nic. Dva, tři max. mý kroky a profrčí kolem mě cyklista-blesk… Cvočky z bundy jsem kvapně a bezděky a krátce rozcinkal výpletové paprsky kol neznámého závodníka s listopadovým soumrakem. Od srážky nás dělilo něco rekordně tenkého – štěstí. Borec se vyřítil ze tmy do tmy. Z šera do noci. Jak křehké jistoty naší existence… A téměř vše se dík staronové připomínce prazákladu v křehkosti jeví malicherné. Nejeví. Je. Je kontakt se smrtelností vichr. Vichřice rozhánějící mlžné přízraky za meze skutečného života, zpátky do skládek po utkvělostech. Po utkvělých představách, které jsou o útržcích padlých událostí. O útržcích, které domalovala (více či méně umná) zdání neboli „filmy v hlavě“. Nemáme energii, abychom se ubránili jejich projekci. A k čemu? Stačí vědět, že sedíme v kině.
