Článek
Pět měsíců do 28. října. Pět měsíců do pompy připomínek výročí vzniku Československa. Na Pražském hradě, jehož základy položila naše nejstarší panovnická dynastie – Přemyslovci. Ve Vladislavském sále, který nechala zbudovat naše královská dynastie další – Jagellonci. Pod českým lvem rozličných provedení. Pod tím českým lvem, pod nímž se vrhl na zteč naposledy Přemysl Otakar II., král železný a zlatý.
Slavíme vznik moderní republiky pod symboly starého království.
Naše republika, aby mohla vzniknout, musela napřed svrhnout našeho krále.
Zároveň nelze (coby Češi nemůžeme) odmítnout českou monarchii vcelku, neboť:
1) Jsme v ní prožili přes 1000 let.
2) Zformovalo se v ní české národní vědomí.
3) Pilířové osobnosti českých dějin byli/jsou často monarchové (nebo lidé z panovnických rodů) jako sv. Ludmila, sv. Václav, ctihodná abatyše Mlada, Břetislav I., sv. Anežka Česká, Eliška Přemyslovna i Eliška Rejčka, Jan Lucemburský, Jiří z Poděbrad, Vladislav Jagellonský, Rudolf II., Marie Terezie atd.
A tak Češi, kteří oslavují 28. 10. svržení krále, pokládají za Největšího Čecha… krále. Krále a císaře Karla IV.
Republiku jsme porodili, monarchii nepohřbili.
České království je jako duch, bez něhož se dnešek smrskne na nákupní seznam, zítřek na předpověď počasí a včerejšek na smazaný e-mail.
České království je jako duch. Dobrý duch.
