Článek
Byla dobrá. Ve všem, co dělala.
V kariéře šla nahoru rychleji než většina jejích kolegů. Uměla být přesná, tvrdá i okouzlující. Když chtěla, všichni poslouchali. Když si přála, dveře se otevíraly. Vydělávala tolik, že mohla žít kdekoliv, jíst cokoliv, koupit si téměř kohokoliv. Ale když v noci usínala ve svém dokonale zařízeném bytě, bylo tam ticho. A prázdno.
Všichni ti muži, které si kdy omotala, nakonec odešli. Všichni ti kolegové, kteří ji obdivovali, ji najednou začali obcházet obloukem. Lidé přestali věřit jejím slovům. Něco se změnilo. Ne navenek – tvář měla pořád krásnou, šaty dokonale padly. Ale uvnitř… Začalo se to rozpadat.
A pak přišel ten podzim. Její matka onemocněla. Firma se ocitla v krizi. A ten poslední muž, o kterého opravdu stála, se zamiloval – do někoho jiného. Mladšího. Měkčího. Pravdivějšího.
Poprvé v životě nefungovalo nic.
A právě tehdy si vzpomněla na něj.
Na muže, kterému kdysi řekla, že „není vhodná doba“. Kterého držela u sebe, když se jí to hodilo. Kterého posílala pryč, když hrozilo, že ji opravdu pozná. Ne jako tu krásnou, silnou, okouzlující. Ale jako tu, co se bojí. A co nedokáže milovat, protože by to znamenalo přiznat, že někoho potřebuje.
Napsala mu krátkou zprávu. Bez omluv. Bez náznaků.
„Budu v Praze. Můžeme se vidět?“
Seděli v kavárně. Naproti sobě. Ona v kabátě, který voněl parfémem a samotou. On v košili, s pohledem, který už nečekal.
„Dařilo se mi,“ řekla tiše. „Vydělávala jsem víc, než jsem si kdy dovedla představit. Ale dnes si kupuju večeři a nemám ji s kým sdílet.“
„Věděla jsi, že to jednou přijde?“ zeptal se.
„Možná. Ale člověk tomu nevěří, když ho obdivují. Když je po něm poptávka.“ Usmála se trpce. „Jenže všechno má datum spotřeby. I já.“
Mlčel.
„A nejhorší je,“ pokračovala, „že jsem si myslela, že když si udržím tvou pozornost, budu mít vždycky kam utéct. Ale ono to nebylo fér. K tobě.“
Zvedl oči.
„Ne. Nebylo.“
Zavládlo ticho. Ale jiné než dřív. Bez výčitek. Jen tiché konstatování, že něco skončilo. A že už to není třeba opravovat.
Odcházeli vedle sebe. Když se u zastávky rozloučili, podívala se na něj.
„Máš někoho?“
Přikývl. „Mám. A hlavně – mám sebe. Po tobě jsem se musel znova postavit. Ale díky tomu jsem zjistil, kdo vlastně jsem.“
Pousmála se. „Takže jsem ti přece jen k něčemu byla.“
„Jo,“ řekl tiše. „Jako lekce. A jako důkaz, že když tě někdo vezme jako zbraň proti sobě samému, tak se to jednou otočí.“
Chtěla něco říct. Ale jen přikývla.
A odešla.
O pár týdnů později seděla sama doma, u okna, s vínem v ruce. Venku padal první sníh. Nečekala, že se vrátí. A taky že ne.
Ale poprvé za dlouhou dobu si přiznala pravdu. Že největší bolest není z toho, že ji někdo opustil.
Ale že konečně ví, proč.
