Článek
Jak průběh válečného konfliktu poznamenal napadeného, jak útočníka? Ukrajina má dnes jednoznačně nakročeno do Evropy. Stává se zemí, za kterou se její obyvatelé stydět nemusí. Přes veškerá utrpení, do kterého je svým barbarským konáním uvrhlo Rusko, se Ukrajinci z obyvatelů stávají hrdými a uvědomělými občany. Válka neskončí rychle, mění se v typicky opotřebovávací válku.
Ale Ukrajina zvedá hlavu. Vnímá že urgentní, smrtící nebezpečí přechází do naděje. Je to poznat z náznaků, jako je neformální civil, který vystřídal Zelenského vojensky zelenou kamufláž. Nebo z výměny předtočených zdravic, projevů a videokonferencí za osobní návštěvy nejdůležitějších západních zemí.
Co čeká Rusko?
Ten, kdo krade naše sny, ten nás zabíjí, jak pravil Konfucius. A Rusko nám vzalo sny o moderní společnosti, o budoucnosti lidstva bez brutálních válek vedených imperialistickými mocnostmi.
Přesně před rokem Rusko pošlapalo právo a zvyklosti platné v civilizované společnosti. Zahájením války proti Ukrajině Kreml plivnul na své vlastní podpisy z Budapešti a Minska a ukázal, jakou vážnost přikládá uzavíraným smlouvám.
Zrána 24. února 2022 při vzpomínce na světové války Evropa strnula. Svět očekával rychlé a drtivé vítězství Ruska, ale Ukrajinci byli proti. Obstáli proti zákeřnému útočníkovi nezměrnou obětavostí a vytrvalostí. S dodávkami zbraní a munice od většiny zemí euroatlantického bloku se jim daří osvobozovat území obsazené Ruskem.
Jak reagovala ruská armáda, neschopná zvítězit nad slabším protivníkem? Svou obvyklou strategií. Totální válkou proti civilnímu obyvatelstvu, genocidou, násilnostmi, rabováním, ničením strategické infrastruktury. Nic nového pro nás, kteří jsme měli to „štěstí“ strávit s Ruskem část života v jednom politickém bloku.
Celé dekády budovaná pověst Rudé armády, podporovaná zprávami o vývoji moderních zbraní, se bortí před potomky kozáků. Zázračné zbraně jsou při pohledu zblízka stejně kvalitní jako všechny produkty země, kde zítra znamenalo i znamená včera.
Ruskému štábu v dalších ofenzívách nezbyde, než se vrátit k ruským osvědčeným tradicím. Stáda mobilizovaných mužiků budou hnaná na smrt s otázkou: Dojde protivníkovi munice dříve než ruské armádě lidské zdroje? V druhé světové válce jim to pravda vyšlo. Dnes ale USA ani Velká Británie nezahrnují Rusko zbraněmi, municí, dopravními prostředky, uniformami. Naopak! Všechny tyto zdroje stojí proti Rusku. Logicky to nemůže skončit jinak než rozvratem státu, kterým si Rusko prošlo už jednou před bolševickou revolucí.
Ve starém Římě bylo oblíbené přísloví: Kdo je spokojen s tím, co má, ten má největší a nejjistější bohatství. Putin spokojen s Ruskem nebyl, chtěl příliš mnoho, proto stojí na prahu propasti.
V Kremlu si toho jsou vědomi. Bývalý prezident Dmitrij Medveděv 22. února na Telegramu uvedl „Pokud Rusko bez vítězství ukončí svou invazi na Ukrajinu, bude to jeho konec. Kdyby Američané přestali Kyjev zásobovat zbraněmi, válka by skončila.“
Jistěže by Ukrajina bez naší podpory válku prohrála. Znamenalo by to ale zároveň prohru nás všech, znamenalo by to návrat do válečného běsnění minulých let. Otázka proto zní jinak: Může Rusko ještě vyhrát?
Ne, ale my přesto můžeme prohrát
Rusko připomíná nevychovaného deváťáka, šikanujícího od první třídy slabší spolužáky. Všichni si zvykli, že jim bere kapesné a svačiny, občas někoho pro svůj dobrý pocit zmlátí. Vyučující nikdy nepochodili s apely na rodiče – respektive na matku, otec je nefunkční. A jak je známo, každá matka hájí svého spratka. Selhala rodina, selhat proto musela i škola. Zvláště v naší společnosti, kdy na každém hledáme jen to dobré. Viníka omlouváme, chceme k němu najít cestu a převychovat jej.
Až si jednou jeden šesťák postavil hlavu. Byl jako jiní často cílem agresora, který mu vzal všelicos. Nechtěl tentokrát bez boje odevzdat bundu, a kupodivu obstál. Byl sice orvaný jak samice, ale grázlík zaskočený odporem nevypadal o moc líp. Rozkopal šesťákovi ve vzteku tašku po učebně, rozšlapal svačinu, polámal pastelky, ale ten zatvrzelý menší kluk mu tu bundu pořád nechce dát!
Začne proto po něm házet židlí, jenže židle přistává i na jeho hřbetě. Dokonce někteří kluci, které v minulosti opakovaně mlátil podávají další židle tomu šesťákovi, aby mohl pokračovat v obraně. Začínají asi chápat, že nebojuje jen za sebe, ale i za ně.
Grázlík jim vyhrožuje vystřelovákem, kterým prý všechny pobodá, protože jemu je už všechno jedno. Kdo ví, jestli mu už dávno nezrezavěl, a při jeho šikovnosti si jej při otvírání je schopen bodnout do své vlastní nohy, ale obavy přece jen vzbuzuje.
Šesťák křičí „Nebojte se ho! Podejte mi židle! A radši něco většího – strčte mi sem stůl, já ho vezmu po hlavě!“ Stůl je stůl, všichni po sobě pokukují, kdo začne, ale aspoň ty židle, ty mu zatím nosí.
A grázlík z deváté třídy si najednou všimne, že pod oknem je pískoviště, na kterém si hrají děti ze školky. Asi jim půjde rozšlapat bábovičky a vypít kakaíčko, na ty prcky určitě bude mít!
Necháme Rusku napospas Ukrajinu? Necháme mu napospas Moldavsko, jako jsme mu nechali Gruzii? Je to jen na nás, jestli se necháme vydírat, obsazovat, dosazovat nám vlády podle chuti Kremlu.
Ale když už se Ukrajina rozhodla bojovat, měli bychom jí přistrčit i nějaký ten stůl. Židle evidentně nestačí, a zdá se, že jich není dost.
