Článek
Naše historie a její hybatelé, kurážné osobnosti, si s námi už předlouho krutě pohrávají.
Osud malé země uprostřed Evropy. Šiky armád zleva, zprava drancují nárazníkové pásmo Čech a Moravy už po staletí a učí jeho obyvatelstvo jak přežít:
Stát se poslušným lokajem. Ohnout hřbet. Nabídnout jídlo ze spíže a mnohdy i svou ženu. Mlčet a nevyčnívat. Tiše si zasít mrkev na záhonku. Vymalovat chalupu. Schovat se.
Naše politické reprezentace, tu současnou nevyjímaje, to dobře ví. Natahování na skřipec v Česku funguje. Dokonale. Snad to nemá ani pomyslné dno. Na slovo vzatý demokrat, tatíček Masaryk, by o tom jistojistě vyprávěl dodnes. Jak se v bílé uniformě a na koni, všem na odiv, přiblížit dělnému lidu. A přesvědčit ho, o čem si spolu s dalšími dvěma protagonisty vyprávěli nedávno v USA. Tedy. Že naše samostatnost je priorita. Že velké říše s historickým, mocenským, politickým i ekonomickým přesahem jsou na smetišti dějin. Že my, zanedbatelní uprostřed Evropy, to zvládneme sami a bez vlivu. A že to tak všichni chceme.
Nelhát a nekrást. A taky se zbytečně lidí neptat. Udělal to po svém. Demokraticky.
Bylo by fér představit národu reálie o rozpadu R-U a o pokusech o švýcarský model autonomie. Ať známe naše promarněné sny!
Jen jestli to bude ještě někoho zajímat, až skončí období chráněného kultu osobnosti.
Je pro mne dodnes fascinující, jak je možné, že jako osvícenému vůdci národa mu patrně vůbec nedošlo, že cena za tzv. samostatný stát bude pro nás tak vysoká? Filozofovi, politikovi s přesahem? Nechce se mi tomu věřit od mých 18 let / tedy bude to již půlstoletí/, že netušil, co dělá.
Že nás obnaží a ochromí na kost. Vydá napospas velkým hráčům Evropy. Nebo… to byl jiný, tvrdý kalkul z jeho strany? A jak tenkrát plakala demokracie? Kdo s tím souhlasil a kdo se obával? Co by naznačilo opravdu poctivě vyhodnocené referendum všech, kterých se to dějinné rozhodnutí týkalo? Vždyť tu byla vzdělaná inteligence, šlechta, historici… lidé se znalostmi minulosti, přítomnosti i vizionáři s pohledem do budoucna. Marnost nad marnost. Vždyť i jeho vlastní rodina našla nový domov USA. Nevěřila tedy ani ona ve smysl toho všeho?
Ta cena je dodnes vysoká. Sto let vichřic, bouří, diktátorských režimů, převratů, nesvobody bez možnosti pevného fundamentu. Pevné kotvy. Stability a opory.
Sto let diskutabilní demokracie, kdy země i národ přišly díky následujícím exilům o kmenovou a výjimečnou hodnotu. Vzdělanou populaci, včetně inteligence, podnikatelů, vědců a vizionářů… a šlechty jako nositele tradic, vzdělání a kultury národa.
Tedy o nenahraditelné škody. Léta jejich odchodů bez návratu/ 1918, 1938, 1939 - 1945, 1948, 1968, 1989 až dodnes/ znamenají bílá místa na poli morálky, vzdělanosti, kultivovanosti, prosperity i společenské kultury naší země.
Tito výjimeční se úspěšně etablovali jinde. A tady chybí dodnes a s nimi i odvaha vydobýt si lepší společnost, odvaha ke změnám s pevnými vizemi. Odvaha, že s vědomím morálky, šlechetnosti, osobní odpovědnosti a respektem k druhým je cesta k demokracii přímá.
Na naší současné cestě přechodného období mezi „socíkem“ a vyspělou demokracií západních zemí sledujeme my, občané běžné kategorie, smutné divadlo.
S laxním a po letech marným pocitem prvoka s volebním lístkem pozorujeme natřásající se tanečky hlavních protagonistů s hesly o demokracii na jejich tanečním trikotu.
Bohužel. Mnozí z prvoků se těší, až to konečně někomu hodí a skočí si zasít mrkev.Bez ohledu na svá malá „prvočata“ a dostatek mrkve.
A pak jsou tady ti, co mají víc chapadel a rychlé nohy. Věří v jeden život a šanci začít jinde, jinak, lépe. Závidím jim. Já to promarnila.
No a pak je tu zbytek prvoků, co kdysi uvěřili a zůstali. Mají víc chapadel, ale pomalé nohy. Čekají. Na tolik slibovanou a omílanou demokracii, rovnost a … referendum.
Referendum jako brzdu. Nebo naopak katalyzátor změn, které si opravdu přeje většina. Jako všude ve vyspělé demokracii.
V téhle proklatě pasivní kotlině se tento výdobytek všech západních demokracií nějak vymlčuje. České klimakterium nás uklimbá na čtyři roky. A? Divokou party poživačných ohrozí až volby.
A není to málo, Antone Pavloviči?
