Článek
Musíme si nejdříve uvědomit, že každý politik je tak trochu populista. Prvoplánově vábivými slovy a někdy i zavádějícími výroky se snaží zakrýt určitá těžší rozhodnutí, která se chystá udělat. Je to přirozené. Volil by snad někdo stranu se slogany jako „Snížíme důchody“, „Zvýšíme daně“ nebo „Lžeme a nehodláme s tím přestat“? Já bych takové straně svůj hlas nejspíše nedal. Správný politik ale takovéto věty přetvoří v něco více přijatelného, například „Zaručíme udržitelný státní rozpočet“. Kapka populismu tam sice je, ale není to nic, co bychom od politické kampaně nečekali. Politiky tedy nelze idealizovat, pouze tolerovat a mezi sebou porovnávat a v ideálním případě respektovat.
Jak ale poznat populistického politika? Nemusí to být vůbec snadné. Populisté vynikají prvním dojmem. Charismaticky a sebejistě mluví o problémech obyčejných lidí a ukazují zdánlivě jednoduchá a rychlá řešení. Ta však bývají často idealistická a v praxi naprosto nereálná. Pokud se ale člověk aktivně o politiku nezajímá, může na tato vábivá slova skočit. Zdaleka ne každý má možnost, čas, a hlavně chuť sledovat politické dění. Pro mnohé je to to poslední, na co by měli ve svých hektických životech čas myslet. Držme se proto jednoduché rady ze života: pokud něco zní až příliš dobře a jednoduše, nemusí to být vždy pravda.
Populismus má mnoho tváří. Když jsou populisté mezi obyčejnými lidmi, jsou z nich bojovníci proti elitám, útlaku tvrdě pracujících a slibují řešení krizí ve společnosti. Jindy zase prohlásí, že nebudou zvyšovat daně nebo snižovat důchody. V určitých případech dokonce hází vinu problémů na určitou skupinu lidí, například menšinu. Své názory obrací a mění podle nastávající situace. I proto je tak těžké populisty zařadit na politické spektrum. Jsou nestálí a sahají k pravicové, levicové, konzervativní i liberální politice zároveň.
V každém případě se populisté se snaží za každou cenu získat a udržet moc ve vládě. Paradoxní ale je, že se populistům nejvíce daří v opozici. Dokud mohou kritizovat vládu a ukazovat svá jednoduchá řešení, nabývají na popularitě. Pokud se ale sami ocitnout ve vládě a mají plnit své dlouho očekávané sliby, nastává problém. Je totiž velmi složité plnit nesplnitelné.
Učebnicovým příkladem může být například slovenská strana OĽaNO. Charismatický lídr této strany Igor Matovič vystupoval na veřejnosti jako bojovník proti mafii a korupci, jeho styl vyjadřování byl velmi lidský a pochopitelný, program byl ale plný těžko splnitelných vizí. Pro obyčejného občana však Matovič na první dojem představoval nadějnou budoucnost proti bývalé korupcí diskreditované vládnoucí straně Smer SD. Ve volbách v roce 2020 úspěšně sestavil vládu s dalšími třemi politickými subjekty. Následoval naprostý chaos. Koaliční rozepře, neefektivita vládních změn, Matovičovy kontroverzní výroky a covid-19 vyústily až ve vládní krizi. Tehdy Matovič bez jednání s jakýmkoliv koaličním partnerem nakoupil ruské neprověřené vakcíny Sputnik-V. Pro koaliční partnery to byla poslední kapka. Strana SaS vystoupila z koalice a společně s opozicí vyhlásila vládě nedůvěru. V letošních předčasných volbách opět strana OĽaNO kandidovala s velice populistickými sliby, jako například 500 euro každému, kdo přijde k volbám, pokud bude OĽaNO ve vládě. Samozřejmě první prohlášení strany po výsledku voleb bylo, že odmítá jakoukoliv koaliční vládu. Tudíž svůj slib plnit nemusí a ani nemůže.
Žádný politik ani strana nejsou perfektní. Všichni se vždy dopouští chyb, kontroverzí a populismu. Proto je dobré si v hlavě srovnat, jaká strana se těchto přešlapů dopouští nejvíce či nejméně, a podle toho se rozhodnout, jakým výrokům věřit.
