Článek
Věděl Bůh, že had bude Evu pokoušet?
Věděl Bůh, že ona a Adam zhřeší?
Chtěl, abychom byli na světě a hledali si sami k němu cestu?
Myslel si snad: „Když mě neposlouchali zblízka, ať si ke mně najdou cestu, a pak si mě budou víc vážit?“.
Chce Bůh, abychom si ho vážili?
Je jeho myšlení vůbec srovnatelné s tím naším myšlením?
Co když k prvnímu hříchu nikdy nedošlo? Žádné dějiny lidstva by se nestaly, nepoučili bychom se z chyb, protože by žádné nebyly, a všichni bychom žili šťastně pohromadě na stejném místě, Na stejném místě ve stejnou dobu.
Radovali bychom se jen v Boží společnosti?
Přemýšleli bychom? Měli bychom svobodnou vůli?
Když nás Bůh stvořil, bylo naše vědomí stejné? Z myšlení… potřebovali bychom ho? Naše emoce, byly by nějaké?
Na Zemi jsme takoví, jací jsme, protože známe jen tento svět, přežíváme a množíme se, protože k tomu byla tato planeta stvořena. Byli jsme umístěni na tuto planetu, a proto můžeme existovat pouze na ní. Toto naše naprogramování bude kdekoli jinde nepoužitelné. Takže ho prostě ztratíme? Co po něm zůstane? Bude naše poznání sebe sama stejné? Známe se jen z našeho pozemského života, ale mimo něj na tom nebude záležet. Zůstane nám nějaká duše? Co je to duše? Osobnost? Budou naše duše poslány do úplně jiného světa? Do světa.
Co když je smrt jen přechodem, nikoli koncem? Co když se vrátíme jako někdo nebo něco jiného, ale jedinečně vypadajícího, v jiné době, v jiném prostředí, s jinými lidmi kolem sebe, začínáme znovu, ale vždy se vracíme ke stromu - prvnímu hříchu a opakujeme stejné chyby, protože jsme stejní lidé v jiných tělech. Nikdy však nezjistíme, koho známe z nebe, protože naše duše v nebi je čistá, nezatížená tímto světem, na zemi nepoznatelná, a protože je nás napříč různými obdobími tolik. A čas je cyklický, takže existuje nekonečná škála variant, kdy můžeme odejít.
