Článek
Kolem letošní Velké pardubické je pěkný rozruch a vzduchem hýří spousta emocí. Na nejznámější a nejnáročnější překážce Velké pardubické, na takzvaném Taxisu, utrpěl smrtelná zranění devítiletý ryzák Stuke.
Když jsem ten záběr v televizi viděla, udělalo se mi špatně. Kdo chce vidět smrt v přímém přenosu? První myšlenky v hlavě začali zběsile lítat téměř okamžitě. Chudáci koně. To je strašný. Ježíš Marjá, přežili to? Kolik je zraněných? Zemře někdo?
Další průběh závodu už jsem sotva, přes své skleněné oči, viděla. Svíral mě pocit bezmoci, smutek a lítost. Kdo se sakra tímhle baví?
Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho šoku oklepala. Než odezněli ty nejintenzivnější emoce. A pak už jsem s tím začala pracovat vědomě. A to s vámi chci sdílet. Proč? Protože vám možná pomůže to přestat soudit, objasní některé vaše myšlenkové pochody, ukáže různé úhly pohledu… A když se obzvlášť zadaří, věřím, že vám může pootevřít vaše srdce. K přijímání, důvěře a bezpodmínečné lásce.
Smrt. Smrt koně. Když zemře na trati žokej, dokážeme pochopit, že to bylo jeho rozhodnutí. Je to nezpochybnitelně tragédie. Ale měl svou svobodnou vůli se rozhodnout, jestli závod pojede, či nikoli. Ale kůň? Máme pocit, že ten si to nevybral. Ale je tomu skutečně tak? Ten kůň uměl rychle běhat. Uměl dobře skákat. Měl by tyto dovednosti, kdyby k tomu neměl nadání? Kdyby ho to nebavilo? Kdyby v tom neměl radost? Mohl by mu člověk jeho potřeby běhat a skákat naplňovat, kdyby nevedli k účasti na závodu? Kdo by to mohl jen tak z radosti dotovat? Kolik koní by bylo chováno, kdyby nemohli závodit? Nebyl by pak kůň ohroženým druhem?
Závodní kůň běhá a skáče, protože to miluje. Jistě je drezurován, motivován k lepším a lepším výkonům. Ale když se narodí kůň, který má talent a potenciál být tím nejrychlejším, byla mu tato dovednost dána do vínku, pravděpodobně proto, aby ji v životě využíval. Ne proto, aby místo závodění tahal dříví v lese. Závodní koně jsou koně určení na závodění. Bez závodů by je nikdo nechoval. Nebyli by.
Proč jsme vlastně tolik zasažení smrtí jednoho koně, jenž zemřel při vykonávání své práce? Vyžíváme se v posuzování situace, odsuzování všech, kdo by za to mohli být jen trochu zodpovědní. Vrhneme vinu na žokeje, který (zdánlivě) nezvládl svého koně. Pro něj byl včerejší závod drsnou životní zkušeností. Jedna malá chybička? Souhra okolností? Tolik pádů, zranění, smrt. Vše během pár vteřin.
Lítost, která kolem celé téhle situace panuje, ubírá všem zúčastněným sil. „Viníkům“ nakládáme k jejich vlastním výčitkám, pochybnostem o sobě samých, další bolest a odsouzení. Obětem vzkazujeme „Jsi chudáček, nemáš kontrolu nad situací.“. Roste zášť, nenávist a boj. Co kdybychom naší energii, kterou věnujeme posuzování a hodnocení situace, které jsme nebyli součástí, věnovali raději SOUCITU a posílání SÍLY a LÁSKY všem zúčastněným. Nikdo z nás nechodí v botách toho druhého. Nikdo z nás nezná souvislosti. Nikdo z nás neví, co je správné a co ne, neznáme Boží plán. Můžeme jen být a posílat všem ODVAHU a SÍLU to zvládnout.
Denně umírají tisíce zvířat pro to, aby je lidé mohli jíst. Ne pro přežití. Pro nadbytek. Kuřata, prasata, krávy, krůty, králíci… Jaký život žijí předtím, než jdou na porážku? Kolik z nich je skutečně využito k potravě? Kolik masa se denně vyhodí? Kolik zvířat denně umírá pro rozmar člověka? Kolik zabijeme myší, můr, či vos, jen proto, že máme pocit, že nás obtěžují?
Co se začít plně věnovat tomu, co můžeme skutečně ovlivnit? Vysíláním energie LÁSKY do kolektivního vědomí, namísto odsuzování, zášti a lítosti?
Jak? Stačí si na chvíli sednout, zavřít oči, položit si ruku na srdce a procítit slovo LÁSKA. Její energii. Její sílu. A poslat jí tak do světa. Ke všem, pro všechny. Bez výjimky. Protože odsoudit někoho je velmi jednoduché. Ale obejmout svět je mnohem prospěšnější.
Jaký čin pro svět můžeme udělat právě teď? Dáme prostor zlobě ve svém srdci, nebo lásce, pro nejvyšší dobro všech?
Přeji Ti, milý Stuke, nekonečné zelené pastviny plné barevného kvítí.
