Článek
Monika žije s Tomášem už osm let. Lidé se jí často ptají, proč ještě nemají děti. Nejčastější otázku ale slyší od vlastní matky. „Moni, to ještě pořád neplánujete? Vždyť ti bude pětatřicet. A Tomáš je hodnej chlap. Děti jsou sice starost, ale taky jistota. Kdo se o tebe jednou postará, hm?“
Monika tyto argumenty zná nazpaměť. Stejně jako pohledy plné nepochopení a náznaky, že je sobec, když dítě nechce. Tentokrát to ale nedokázala přejít. Pohár trpělivosti přetekl.
„Víš, mami, kdo se postará o tebe? Protože o babičku ses nepostarala ani ty.“
Nastalo tíživé, dusivé ticho. Přesto Monika pokračovala.
Připomněla matce, jak babička onemocněla a ona za ní odmítala jezdit. Neustále se vymlouvala na únavu, práci a nedostatek nervů na nemocné lidi. O nějaké pečovatelce nebo pomoci nemluvila vůbec. Místo toho si malovala, jak jednou prodá babiččin byt, koupí si něco menšího a zbytek si užije. „Nejsem přece žádnej hajzl, ale po tom všem si to zasloužím,“ říkala tehdy.
Nakonec babička byt odkázala sousedce, té, která s ní opravdu byla do poslední chvíle. Matku to ponížilo. Považovala to za zradu. Vždyť byla její dcera. Přece je samozřejmé, že všechno připadne jí, ne nějaké vyčůrané ženské od vedle, která si kvůli bytu jen hrála na hodnou pečovatelku. Tak to alespoň viděla ona. A tak podala žalobu. Tvrdila, že babička nebyla duševně v pořádku, sousedka situaci zneužila a celé je to nespravedlnost. Aspoň tak to prezentovala soudům i všem okolo.
Monika si oddechla a s ledovým klidem řekla: „Neboj se, postarám se o tebe tak, jako ty o naši babičku. A kdybych náhodou měla děti, tak rozhodně ne proto, aby mi utíraly zadek, až zestárnu.“
Matka jí na to už nic neřekla. Vzala si kabelku a odešla.
Spousta lidí má děti proto, že je opravdu chtějí, protože touží po rodině, po blízkosti, po někom, koho mohou milovat. Ale jsou i tací, kteří je chtějí z jiných důvodů. Aby nezůstali sami, aby se o ně měl kdo postarat, až zestárnou.
Jenže dítě není pojistka. A rozhodně to není povinnost.
Má mít člověk právo rozhodnout se, že děti nechce? A co když je má jen proto, aby jednou nebyl opuštěný? Je to ještě láska, nebo už jen vypočítavost?
