Článek
Sedíme v práci, makáme, a zatímco nám krásně stoupají ceny všeho možného, naši milí zástupci nám připravují další pokračování nesmrtelné ságy zvané důchodová reforma. Víte, té pohádky, která se vypráví už roky a jejíž konec nikdo nezná. Ale jedna věc je jasná, ti, co rozhodují, si poradí vždycky.
Tvrdá dřina našich poslaneckých hrdinů
Musíme si uvědomit, jak náročnou práci naši poslanci mají. Představte si tu fyzickou zátěž, celé dny zvedat ruku pro hlasování! To vyžaduje pořádnou kondici a léta tréninku. Není to jen tak, zvedání ruky je koordinovaný pohyb, který musí být přesně načasovaný. A když si k tomu přidáte pravidelný tenis ve volném čase, správný švih, běhání po kurtu, no co si budeme povídat, nic jednoduchého! Pak se vůbec nedivte, že se objeví tenisový loket jako vyšitý!
A potom ta mentální námaha, usilovně pracovat na tom, aby neusnuli hned při zahájení jednání. Ne, ne, to by bylo amatérské. Profesionál musí vydržet aspoň do prostředka řeči (výjimka je, když je u pultíku pan Okamura), ideálně až někde kolem bodu číslo sedm z dvaceti pěti. To vyžaduje léta dřiny a sebekontroly!
Gastronomické oběti pro vlast
Ale nejnáročnější je asi nutnost mít dostatečně roztažený žaludek, aby se náš zákonodárce mohl řádně najíst. Vždyť v poslanecké jídelně servírují ty báječně levné a chutné obědy! Zatímco my, pracující, si za totéž jídlo zaplatíme třikrát čtyřikrát víc, ale máme přece ten velkorysý benefit stravenek na pár korun, naši reprezentanti si mohou dopřát kvalitní stravu za symbolické ceny.
Představte si tu oběť, muset sníst ten kvalitní guláš za třicet korun, zatímco venku stojí stovku až dvě! A pak ještě zvládnout ten dezert! To chce žaludek jako pytel. A všechno kvůli nám, kvůli tomu, aby měli sílu rozhodovat o našich důchodech.
A nedej bože nemít upravené vlasy! Jak se i během pandemie ukázalo, kadeřnictví fungovala i přes zákaz pro naší vyvolenou elitu, aby nás nepřekvapila jejich pravá vizáž. Protože představte si tu psychickou zátěž, kdyby se museli ukázat před kamerami neupravení!
Hlasování o vlastním blahu, náročné rozhodování
A pak přijde ta nejkrutější chvíle, musí si odhlasovat, kolik si zase dají navíc. Představte si tu morální zátěž! Zvednout ruku pro zvýšení vlastních platů, výhod, důchodů… To vyžaduje opravdovou odvahu!
Výsledek z toho ve finále bude jen ten, že dopadnou dobře ti, co o tom hlasují, ti, kteří nepracují rukama jako ostatní, jen je natahují a hlasují si o tom, kolik si zase dají navíc. Protože můžou.
Zatímco my se dozvídáme, že si musíme na důchod víc spořit, že se věk odchodu posouvá, že systém není udržitelný, oni si v klidu zajišťují vlastní budoucnost. Jejich důchody budou v pořádku, vždyť si je sami schválili!
Kdo se vlastně má hůř?
Tak se ptám, kdo si vlastně zaslouží klidné stáří? Ten, kdo celý život makal od rána do večera, platil daně a odvody? Nebo ten, kdo si léta cvičil zvedání ruky a bojoval s nutkáním usnout během jednání?
Možná bychom jim měli být vděční. Možná je opravdu náročné rozhodovat o osudech milionů lidí mezi polévkou a hlavním chodem. Možná si zaslouží všechny ty výhody za to, že obětavě hlasují sami pro sebe.
A možná žijeme v té nejkrásnější pohádce ze všech, v té, kde ti, co mají rozhodovat o spravedlnosti, zrovna náhodou vždycky rozhodnou ve svůj prospěch.
Ale co já vím, já jsem jen jedna z těch, co budou z toho důchodového systému jednou (možná) žít. Nebo spíš přežívat, když se toho dožiju. A až se mě jednou zeptá omladina, co je „dream job“, řeknu: „Politika.“
