Článek
Tašky sbalené den předem, brzká jízda na letiště a čekání u gatu s kafem v ruce, to je začátek každé dovolené. Před vámi není nic naléhavého, jen tabule s časy odletů a spousta neznámých tváří, a vy si poprvé za dlouho uvědomíte, že vlastně nikam nespěcháte. Tohle byl pro mě první let a já si ho chtěla užít od začátku do konce.
Jenže letiště má taky svou druhou tvář a ta ke mně přišla ve formě hlasité skupiny, která si razila cestu odbavovací halou způsobem, jakým se chodí jedině tehdy, když máte za sebou aspoň čtyři piva a žádné větší starosti. Sledovala jsem je a v duchu doufala, že minou můj gate, že letí prostě někam jinam.
Ještě cestou do letadla jsem doufala v zázrak, ale nestal se.
Pivo na posilněnou
Samozřejmě že ne. Usadili se přímo u mého gatu, a ještě než nastoupili do letadla, stihli si dojít pro další pivo, bez mrknutí oka, jako by šli na fotbal. Doufala jsem, že náhodou zamíří na přední sedadla daleko ode mě, ale osud měl ten den jiné plány. Nejhlasitější z celé party si sedl přímo za mě a ještě před odletem dal jasně najevo, že sedadlo přede mnou bere jako boxovací pytel. Jeho nárazy jsem chtě nechtě pocítila silně. Co si budeme povídat, u nízkonákladových společností sedadla bytelná opravdu nejsou.
Ozvat se, nebo to přetrpět?
V hlavě mi probíhala ta dobře známá debata: „Ozvat se a riskovat, že budu za megeru, nebo to raději ignorovat a doufat, že to samo přejde?“ Nakonec jsem se ozvala, ne agresivně, ale dost důrazně na to, aby bylo zřejmé, že nárazy do sedadla mají přestat. Trochu jsem se přitom cítila jako ta otravná cestující z přední řady, ale dotyčnému aspoň na chvíli došlo, že přestřelil, a přibrzdil. Mlčení by situaci každopádně jen protáhlo.
Alkohol měl být na posilněnou
Krátce po vzletu mi začalo docházet, že za tím alkoholem a agresí před odletem byl prostý strach z létání. Dotyčný se ho snažil zakrýt pivem a hlasitostí, což je způsob, který spousta z nás zná, jen se k němu neuchýlí tak okázale na veřejnosti. Pak přišly turbulence a letadlo se v nich houpalo téměř celý let. Pořádné otřesy, při kterých se i klidný cestující drží opěradla pevněji, než by chtěl přiznat.
Dvoumetrový chlap za mnou ztichl, sklonil se do předklonu a hlavou se opřel o moje sedadlo z čisté nutnosti, protože mu bylo zjevně velmi zle a pivo situaci rozhodně nezlepšovalo. Ač nerada, musím přiznat, že mi to udělalo radost. Karma v tomto případě zapůsobila rychle a pořádně. Jen jsem se zbytek letu bála, aby se nepozvracel.
Zpáteční let se neobešel bez této partičky
Na zpátečním letu jsem tu samou skupinu skoro nepoznala. Stejný gate, ale z hlučné výpravy s pivem v ruce se stal houf unavených lidí s pohaslým pohledem, kteří evidentně propili celou dovolenou a teď to na nich bylo vidět. Seděli přes uličku, nikoho nerušili, nekecali, prostě jen přežívali a čekali, až let skončí.
Za každým silákem se skrývá příběh
Hlučné party na letišti nejsou vizitkou jen našeho národa, to ví každý, kdo někdy vyrazil mimo Česko. Co mě ale celý ten zážitek naučil, je něco úplně jiného. Za tím největším silákem, který buší do sedadel a křičí přes půl letadla, se často skrývá jen člověk, kterému je prostě úzko a neví, jak s tím naložit jinak. Turbulence to ukázaly lépe než cokoliv, co bych mu kdy mohla říct.
Anketa
PS: Tímto partu zdravím a děkuju za to, že zbytek letu byl už v pohodě a já tak na létání nezanevřu.
