Článek
Milá Jaruš, píši Ti dnes tento dopis, i když vím, že si ho už nebudeš moci přečíst. Potřebuji Ti však přesto sdělit vše, co mám ještě na srdci a tak budu psát, jako by to byl docela normální dopis, jakých jsem Ti posílala plno. Dnes v 11 hodin se konalo s Tebou poslední rozloučení na ústředním hřbitově. Ani jsem nevěděla, že máš tolik známých a přátel. Smuteční sál byl docela plný - za sedícími stálo ještě mnoho smutečních hostů. Já jsem seděla s Aničkou Š. a Janou K. ve třetí řadě. Aničce to moc slušelo, měla tmavý kabát s kožešinou a načesané vlasy. Vždy jsi mi říkala, že jí někdy nemůžeš poznat, jak se vyparádí. Janu K. také znáš. Říkala, že dlouho pracovala v řeznictví u vás na rohu. Bylo tam hodně žen v našem věku a tak jsem usoudila, že jsou to děvčata z Tvého klubu, o kterém jsi mluvila. Anička mi během obřadu říkala, že tam nevidí Jarmilu - to myslela asi tu Tvojí protivnou sousedku. Měla jsi kolem rakve plno krásných květin a věnců a na rakvi velkou bílou kytici od Tvých vnoučat. Já jsem Ti přinesla červené a bílé astry z naší zahrady. Prvně jsem tam viděla celou Tvojí rodinu. Mimo Tvého manžela jsem neznala nikoho. Synové jsou oba urostlí fešáci, ten mladší je Ti podobný. Byl tam i Tvůj milý vnouček Vašík a také vnučka s matkou. Vedle nich v první řadě seděl Tvůj bratr s rodinou. Všichni byli moc smutní a asi si v duchu říkali, jak se Ti málo věnovali a že by to jistě rádi napravili, ale už je na to pozdě. Tvůj manžel byl velmi rozrušený, moc plakal, až se mu třásla ramena. Určitě si uvědomil, co v Tobě ztratil a jistě Tě měl moc rád - i když byl na Tebe někdy protivný - jak jsi mi říkala. Budeš mu hodně chybět! Při konci obřadu se Ti šel k rakvi poklonit. Bylo to všechno moc smutné, když jsem si pomyslela, že tam v rakvi pod víkem ležíš tak sama a že už Tě nikdo nemůžeme vysvobodit! Hráli Ti krásné a tklivé melodie. Po obřadu se utvořila dlouhatánská fronta a všichni jsme šli Tvým příbuzným kondolovat. Ani nevím, Jaruš, jak jsi zemřela a kdy. Já ani Anča neznáme podrobnosti kolem Tvého úmrtí. Tvého manžela si ale netroufáme zatím oslovit, aby nám vše vysvětlil - snad později! Zdá se mi to všechno neuvěřitelné - vždyť ještě před pár dny jsme spolu mluvily na skipu - vypadal jsi tak dobře a mne by ani nenapadlo, že jsou to Tvé poslední dny.
Jaruško, měla jsem Tě moc ráda, byla jsi ke mně vždy kamarádská - upřímná a toho jsem si cenila. I když jsme obě měly plno starostí a zájmů, vždy jsme si našly čas na osobní nebo alespoň internetové setkání a popovídání. Vždy, když si na Tebe v budoucnu vzpomenu, budu mít slzy v očích a bude mi smutno! Tak už to ale na tomto světě chodí, každému se naměří jiný čas žití. Stejně se tam ale nahoře všichni jednou setkáme a já doufám, že se i v nekonečnu zase budeme spolu přátelit, jako to bylo dosud. Loučí se s Tebou kamarádka Irena
