Článek
Už jako malá holka jsem v kuchyni u babičky vnímala něco mezi nebem a zemí. Ostatní dva pokoje tuto zvláštní energii pro mne neměly. Babička byla šarmantní tmavovlasá krásná žena, která těžce pracovala v továrně, kde natírala bílou barvou čerstvě vyrobené rámy dveří. Přišla k večeru domů, byla cítit lakem, který se jí zaryl do všech buněk na těle, vlasy , které si ráno pečlivě učesala, kdy si sundala tlusté kovové natáčky a pečlivě si je před zrcadlem učesala do jednoduchécho účesu, měla bílé od laku z práce. První její kroky směřovaly do malé úzké koupelny, kde nad starou vanou visela šňůra na prádlo. Babička se umyla a hlásila dědečkovi:" Už můžeš!" Dědeček totiž netrpělivě v předsíni stál s kaprem, úhořem, štikou, aby je mohl pustit do vany s čistou vodou. Dědeček byl vášnivý rybář. A také horník, který pracoval od brzkých ranních hodin v Ostravských dolech. Oči umouněné od uhelného prachu, který nešel smýt. Ani se nemusel líčit jako my ženy. Srdce hořelo láskou k babičce, která mu právě šla dělat večeři.
V kuchyni měla babička velkou skříň - příborník, stará skříň, která v dnešní době by měla cenu zlata. Gravírovaná skla, za kterými se vyjímaly broušené křišťálové skleničky, rodové dědictví po prababičce. Malá dřevěná dvířka, zamykatelná na klíček, ukrývala poklad. Babiččin poklad. Měla pod zámkem své vykládací karty. Mariášové. Jedny jediné, ale časem velmi opotřebované. Ošuntělé. Byla z nich cítit obrovská energie, jen při pohledu na ně. Babičku navštěvovaly její kamarádky a známí jejích kamarádek. Protože babička byla vyhlášenou v celém okolí pro svůj dar - nahlédnout do budoucnosti, která se plnila do měsíce. Tedy velmi brzy. Ne až za rok, za deset let. Ale aktuálně. Uměla z karet vyčíst vše. Nejen problémy ve vztazích, partnerských, rodinných, pracovních, ale i zda někdo přijde nečekaně k penězům, nebo naopak o ně přijde, nebo zda někoho čeká operace, úraz, dovedla číst v budoucnosti, jako kdyby v ní žila. Já, jako malá holka, jsem vše pozorovala tiše z vedlejšího pokoje, slyšela babiččiny výklady a začala vnímat, že na světě existuje „něco“ mezi nebem a zemí, na co si nemohu sáhnout. Ale věřila jsem, že „to“ existuje.
Jak ubíhaly roky a čas, babička mi umřela. Zůstaly mi po ní jen karty a pokojový ibyšek, který babička pěstovala snad patnáct let a který po celý rok nádherně kvetl a obsypal se rudými květy. Tehdy jsem začala intenzivně vnímat barvy. Tmavě zelené listy ibyšku v kombinaci s červvenými květy ve mně vzbuzovaly neskutečnou touhu ho namalovat. A tak jsem začala malovat obrazy, samostudiem jsem se vypracovala na úspěšnou malířku intuitivních léčivých obrazů. Přenášela jsem na plátna olejovými barvami energii, která v konečné fázi léčila. Aniž by to byl můj záměr. Lidé mne začali vyhledávat i pro mou srdečnou moravskou povahu, kterou jsem po babičce zdědila v genech. Při čaji, svíčkách, vůni olejových barev jsem si s lidmi povídala a poslouchala jejich životní příběhy. A v momentě, kdy jsem viděla, že potřebují pomoc, nabídla jsem jim ji. Vytáhla jsem karty. A začala číst. Ne číst, ale intuitivně jsem cítila příběh, který na mne z karet promlouval. Po rozložení karet jsem před očima viděla děj, který jsem popisovala dotyčnému. Nevěděla jsem o této mé schopnosti, dokud jsem to jednou nezkusila jen tak s mou kamarádkou. Při čaji jsem vytáhla vykládací cikánské karty a kamarádce jsem přečetla její budoucnost. Nevěřícně kroutila hlavou, když jsem jí z karet předpověděla, že do půl roku otěhotní. Ona totiž s manželem nemohla mít děti, pokoušeli se bezúspěšně o miminko skoro dvacet let. Bylo jí už přes čtyřicet let a dávno vidinu - mít dítě - vzdala. Kamarádka můj výklad z karet pokládala za hloupost, za zábavu a zpestření naší společné chvilky u čaje. Předpověděla jsem jí, že se s manželem rozvede a miminko počne s budoucím partnerem, kterého teprve má potkat na své osudové cestě. Předpověděla jsem jí z karet, že bude mít úraz, který ji upoutá na nemocniční lůžko, ale vše dobře dopadne. Kamarádka ode mne odcházela s úsměvem a se slovy, že jsem čarodějka. Znaly jsme se od dětství. A světe div se. Za zhruba dva měsíce mi volá z nemocnice:" Holka, spadla jsem v práci ze schodů a mám otřes mozku a zlomenou nohu, ale prý budu v pořádku. A líbí se mi tady jeden doktor, děsný sympaťák!" Já byla ráda, že bude hlavně v pořádku. Říkám jí:" A co manžel? Nosí ti do nemocnice dobroty?" A k mému překvapení odpověděla:" Člověče, ty čarodějko, karty nelhaly. Manžel si našel milenku, přišla jsem mu na ní a budeme se rozvádět." Od samotného výkladu z karet vzal osud vše hopem. Do roka a do dne se vdala za onoho sympaťáka z nemocnice, lékaře, který se jí libil. A čekali spolu miminko. Bylo jí čtyřicettři let, když se stala poprvé maminkou.
Kamarádka nebyla jedinou osobou, která mne vyhledala, abych vyložila karty. Osud. Po mnoha letech, kdy jsem vykládací karty nejen sbírala, ale byly mi i inspirací k malování mých obrazů, kdy jsem energii z karet malovala na plátna, jsem s výklady skončila ze dne na den. Zjistila jsem, že lidé se upínali tak moc k informacím , které jsem jim sdělila a viděla v kartách, že zapomněli kolikrát žít volně a svobodně svůj vlastní život. Mnoho lidí a zvláště žen, se ke mně vracelo a otázky typu:" Budu s ním, rozvede se, kdy, a vydrží to a kdy přesně se to stane", mne totálně vysilovaly psychicky. Těžko vysvětlovat ženě, která ke mně přišla zamilovaná až po uši do ženatého chlapa, který jí sliboval lásku až za hrob a „natahoval“ ji několik let, že se rozvede a přitom stále byl s manželkou ve spokojeném manželství, že se má s ženatým chlapem rozejít a začít myslet na sebe a vlastní sebehodnotu. Začaly mne výklady velmi psychicky vyčerpávat, odsávat mi mou energii. Vnímala jsem, že pomáhám lidem v jejich trápení, v jejich životních cestách, ale sama sebe upozaďuji. Energie mi začalo ubývat a neměla jsem už tehdy ani sílu a chuť si stoupnout k malířskému stojanu. Tupě jsem se štětcem v jedné ruce a s paletou v ruce druhé zírala na prázdné malířské plátno a -NIC. Jako bych byla jen tichý stín. Bez energie, bez intuice, bez nápadu, bez síly, bez inspirace, bez duše.
Tehdy , po mnoha letech , jsem karty schovala. Do šuplíku, ve kterém, při jeho otevření, na mne vykouklo mnoho barevných balíčků vykládacích karet. Poděkovala jsem jim, poděkovala jsem jejich energii, poděkovala jsem andělům za dar, který jsem zdědila po babičce. A omluvila jsem se jim, že už na ně nesáhnu. Nebudu je nikdy míchat v ruce a nebudu poslouchat jejich vyprávění a věštění osudu. Zůstala mi víra v „něco“ mezi nebem a zemí. „Něco“ , energie, ve kterou stále věřím a velmi ji cítím. Vím předem, že se něco stane a plní se to. Prezident Petr Pavel - příklad za všechny - osobnost, kterou zná kdekdo. Když o něm mnoho lidí nemělo ani páru, já už mnoho let před tím, než se stal prezidentem, ho začala vidět, vnímat jeho osobu. A už tehdy jsem si řekla: “ hochu, ty budeš jednou vládnout." Komu a čemu jsem tehdy netušila. Ale cítila jsem to energeticky. A zůstala jsem sama v šoku, když se přihlásil jako jeden z adeptů na prezidenta. Jeho boj s ostatními kandidáty na prezidenta jsem sledovala už jen s úsměvem. Od prvopočátku jsem věděla, že prezidentem se stane právě on. Stal se. A tak bych mohla vyprávět do aleluja. Dar, který jsem zdědila po mé babičce. Někdy byl ku prospěchu, někdy vysával energii. Ale zjistila jsem díky němu, že mým údělem na této planetě je pomoc jiným lidem. A tak pomáhám. Ale už bez karet.
https://cs.wikipedia.org/wiki/And%C4%9Bl_str%C3%A1%C5%BEn%C3%BD
https://www.prozeny.cz/clanek/horoskopy-tajemno-znate-sveho-andela-strazneho-a-vite-jak-si-ho-privolat-rozhodujici-je-den-narozeni-86261
https://www.bety.cz/zajimavosti/clanky/280/Naucte-se-rozlustit-tajemstvi-budoucnosti-vestenim-z-karet
