Článek
Dlouho jsem si myslela, že jsem zvláštní. Že jsem příliš citlivá, všechno si beru osobně a nedokážu se normálně vyrovnávat s kritikou. Když se na mě někdo zlobil, okamžitě jsem hledala chybu u sebe. Když někdo změnil náladu, přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. A když jsem měla vyjádřit vlastní názor, raději jsem mlčela. Nechtěla jsem nikoho naštvat.
Dnes už vím, že jsem se takhle nenarodila. Naučila jsem se to během let soužití s člověkem, který měl vždycky pravdu, potřeboval mít poslední slovo a jen velmi těžko snášel, když se někdo postavil proti němu.
Byl to můj otec.
Navenek působil jako skvělý člověk. Uměl být zábavný, společenský a lidé ho měli rádi. V rodině byl ale všechno podle něj. Jeho názory byly nejdůležitější, jeho problémy největší a jeho úspěchy se musely náležitě obdivovat. Pokud se někomu něco povedlo, dokázal rychle připomenout, že on toho ve svém životě zvládl mnohem víc.
Jako dítě jsem toužila po jeho uznání. Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný. Jenže pochvala nikdy nepřišla tak, jak jsem si představovala. Když jsem měla dobré výsledky ve škole, zeptal se, proč nemám ještě lepší. Když jsem něco pokazila, dokázal mi to připomínat dlouho. A když jsem se rozplakala, řekl mi, že jsem hysterická a měla bych se konečně vzpamatovat.
Nejhorší nebyly ani tak jednotlivé hádky, ale nejistota. Nikdy jsem nevěděla, jak bude reagovat. Jednou byl milý a dokázal se se mnou smát, podruhé mě ignoroval, protože jsem podle něj udělala něco špatně. Naučila jsem se proto neustále sledovat jeho náladu. Už podle zvuku otevíraných dveří jsem někdy poznala, jestli bude doma klid, nebo raději nemám nic říkat.
Když jsem dospěla, myslela jsem si, že se všechno změní. Jenže stejné vzorce se začaly objevovat i v mých partnerských vztazích. Přitahovali mě sebevědomí muži, kteří přesně věděli, co chtějí. Zpočátku jsem obdivovala jejich rozhodnost. Později jsem ale zjišťovala, že vedle nich znovu ztrácím vlastní hlas. Omlouvala jsem jejich chování, ustupovala a snažila se být tou bezproblémovou ženou.
Teprve když jsem začala číst o narcismu, začaly mi některé věci dávat smysl. Narcistické rysy se mohou projevovat potřebou obdivu, pocitem vlastní výjimečnosti, nedostatkem empatie, přehnanou citlivostí na kritiku nebo přesvědčením, že ostatní mají plnit naše očekávání. Člověk s výraznými narcistickými rysy může také zlehčovat pocity druhých, přehazovat na ně vinu a používat výčitky nebo mlčení jako prostředek nátlaku.
Neznamená to, že každý sobecký člověk je narcista nebo že lze někomu stanovit diagnózu jen podle rodinných zkušeností. Pro mě ale bylo důležité pochopit, že dlouhodobé chování mého otce nebylo v pořádku a že jsem nemusela přijímat všechno jen proto, že šlo o rodiče.
Nejtěžší chvíle přišla, když jsem se mu poprvé pokusila říct, jak jsem se vedle něj celé roky cítila. Doufala jsem, že mě vyslechne. Že se třeba alespoň na chvíli zamyslí. Místo toho mi řekl, že jsem nevděčná, že si vymýšlím a že jsem měla mnohem lepší dětství než spousta jiných lidí.
Dokonce se začal stavět do role oběti. Prý jsem mu ublížila, zklamala ho a nevážím si toho, co pro mě udělal. Z rozhovoru, ve kterém jsem chtěla mluvit o svých pocitech, se opět stala obhajoba jeho osoby.
Tehdy mi došlo, že možná nikdy nedostanu omluvu, na kterou tolik čekám.
Dnes se snažím žít jinak. Učím se říkat ne, aniž bych měla potřebu vysvětlovat každé své rozhodnutí. Učím se přijímat pochvalu, věřit vlastním pocitům a nebrat každou nespokojenost druhého člověka jako důkaz svého selhání. S otcem udržuji jen omezený kontakt a už se nesnažím za každou cenu získat jeho uznání.
Někdy mě mrzí, že nemám takový vztah s rodičem, jaký bych si přála. Člověk se totiž nevzdává jen skutečného vztahu, ale také představy, jaký jednou mohl být.
Dlouho jsem čekala, až mi otec řekne, že jsem dost dobrá. Dnes už na jeho potvrzení nečekám. A možná právě to je největší změna, kterou jsem v životě udělala. Konečně se nemusím celý život snažit zasloužit si lásku, která by měla být samozřejmostí.
