Článek
V pátek odpoledne jsem cestovala vlakem Českých drah z Pardubic do Svitav. Trasa, kterou pravidelně využívají studenti, pracující i rodiny s dětmi. Spojení, které by mělo být samozřejmou součástí funkční veřejné dopravy. Místo toho se proměnilo v nepříjemnou zkušenost, která vyvolává otázku, zda je důstojnost cestujících ještě považována za důležitou.
Vlak byl přeplněný do té míry, že lidé seděli na zemi v úzké chodbičce mezi kupé. Tísnili se vedle sebe, snažili se uvolnit prostor alespoň pro průchod. Když se někdo potřeboval dostat dál, ostatní museli vstávat, přelézat zavazadla i sebe navzájem. Nešlo o mimořádnou událost, ale o běžný páteční provoz.
Souprava navíc působila velmi zastarale. Vůz připomínal vlaky, které jezdily již v osmdesátých letech minulého století. Je možné, že šlo o náhradní soupravu, například z důvodu poruchy jiného vlaku. Pokud tomu tak bylo, je situace pochopitelná z provozního hlediska. Z pohledu cestujícího je však výsledek stejný: nedostatek míst, nepohodlí a pocit, že se s jeho potřebami příliš nepočítá.
Mezi námi se opakovaně prodíral průvodčí. Nešlo projít normálně. Musel jít bokem, opatrně, a my jsme pokaždé vstávali, aby měl vůbec kudy projít. Když se blížil ke mně, řekla jsem mu, že jsem si myslela, že se nám jde omluvit za to, v jakých podmínkách cestujeme, a ne kontrolovat jízdenky.
Odpověděl mi:
„Milá paní, mně ještě lidé peníze strkají za to, že se mohou svézt retrovlakem. Samozřejmě se vám omlouvám, mrzí mě to. Alespoň se na sebe můžeme mačkat. A nemusí vás mrzet, že je nasazen tento vlak. Kdyby jel původní vlak, byla by ještě větší tlačenice.“
Byl velmi sympatický. A bylo vidět, že je mu ta situace nepříjemná. Když procházel kolem, musela jsem se vždycky vmáčknout ke stěně, jinak to ani nešlo. Nebylo to příjemné ani pro něj, ani pro nás.
Řekla jsem mu, že mi to připomíná moje mládí a že se díky tomu můžu aspoň na chvíli cítit mladší. Byla to spíš ironie než nostalgie.
Nejvíce znepokojivý byl pohled na ženu s malým dítětem v nosítku na břiše. Stála v přeplněném prostoru bez možnosti si sednout, obklopená davem lidí. Veřejná doprava by měla být bezpečná a přístupná pro všechny, zejména pro ty nejzranitelnější – rodiče s dětmi, seniory nebo osoby se zdravotním omezením.
Objevuje se také otázka, proč nebyl přidán další vůz, pokud bylo zřejmé, že poptávka bude vysoká. Podle informací, které mezi cestujícími zazněly, může být jedním z důvodů nutnost zajistit další personál, což znamená vyšší náklady. Pokud je to pravda, pak stojíme před zásadním dilematem: má být úspora nákladů důležitější než základní standard důstojného cestování?
Veřejná doprava není luxusní služba. Je to základní infrastruktura, kterou lidé využívají k cestě do práce, do školy, k lékaři i za rodinou. Její kvalita přímo ovlivňuje každodenní život tisíců lidí. Přetížené vlaky, nedostatek míst a zastaralé soupravy nepůsobí jen nepohodlí. Vysílají také zprávu o tom, jakou prioritu má veřejná doprava v praxi.
Nejde o jednorázovou nepříjemnost. Jde o otázku standardu. O to, zda je považováno za přijatelné, aby lidé seděli na zemi ve vlaku, za který zaplatili nemalé jízdné. O to, zda je důstojnost cestujících součástí služby, nebo pouze vedlejším aspektem, který ustupuje ekonomickým úvahám.
Možná je čas přestat podobné situace považovat za běžné a normální. Veřejná doprava by měla být spolehlivá, předvídatelná a důstojná. Ne proto, že je to nadstandard, ale proto, že je to minimum, které by veřejná služba měla garantovat.
Ta cesta netrvala dlouho. Ale ten obraz zůstal.
Lidé sedící na zemi. Průvodčí, který se mezi nimi omlouvá, ale nic změnit nemůže. A vlak, který připomíná dobu, o které jsem si myslela, že už je dávno pryč.
A napadlo mě, kolik lidí, kteří o tomhle rozhodují, jelo někdy takhle s námi.
