Dostavba Staroměstské radnice

V červnu 2025 byl radním Hl. m. Prahy představen projekt dostavby Staroměstské radnice, vycházející z historického návrhu architektů Jana Kouly a Antonína Balšánka z roku 1906. Projekt propojuje historický odkaz s moderními technologiemi a nabízí možnost oživit jednu z nejvýznamnějších pražských památek.

Dominantním motivem půdorysu je dvanáctiúhelník, forma, jež v evropské kulturní tradici odkazuje k mystice čísla dvanáct: dvanáct apoštolů, znamení zvěrokruhu, měsíců v roce či hodin dne. Objekt se tak stává kosmogramem – geometrickým středem, který artikuluje nejen prostor náměstí, ale i širší urbánní řád Prahy a České republiky. Osová symetrie stavby vytyčuje pomyslný středobod, jenž může být vnímán jako duchovní kotva města – novodobý axis mundi, kde se kříží proudy historické paměti a současného života.

Fraktální opakování geometrických linií, postupné vrstvení polygonálních tvarů směrem do středu a jejich rytmická gradace působí jako vizualizace růstu krystalické struktury. Půdorys tak nejen organizuje prostor, ale také evokuje archetypální obraz středoevropské geometrické ornamentiky.

Vše toto ještě umocňuje idea, v budově ukrytého, 100 karátového Lab-Grown Diamantu, ve kterém může být uchováno až 10 TB tajných informací o historických událostech Českých zemí, které díky SW zámku bude možné přečíst až po datu 2.2.2222 (po připojení k  atomovým hodinám).

Architektonické řešení stavby pracuje s odstupňovaností hmoty, která postupně graduje k centrálnímu sálu – srdci celého objektu. Tato gradace nejen symbolicky zdůrazňuje význam budovy v městské struktuře, ale i prakticky usměrňuje pohledy a pohyb návštěvníků. Perspektivní otevřenost směrem ke kostelu sv. Mikuláše zajišťuje, že ho nový objekt nezastírá, nýbrž doplňuje stávající panoramatickou skladbu náměstí.

Terasy, které se rytmicky odvíjejí od hlavního objemu, nabízejí využití jak turistické (vyhlídky), tak společenské – pro konání vernisáží, slavnostních recepcí či menších koncertů. Jsou tedy aktivním mezičlánkem mezi monumentalitou hmoty a živým organismem města.

Centrální sál pro 950 osob představuje univerzální prostor, jenž svým charakterem obstojí jak při reprezentativních státních návštěvách a ceremoniích, tak při koncertech, přednáškách či sympoziích. Muzeální a galerijní prostory umisťují do kontextu nejen historickou paměť radnice a  české státnosti, ale i současnou uměleckou tvorbu, čímž vzniká kulturní kontinuum. Restaurace s prosklenou střechou evokuje lehkost a transparentnost, kontrapunktující masivní základní hmotu.

Podzemní část – garáže, sklady, technické zázemí a šatny – zajišťuje funkční soběstačnost objektu, aniž by zatěžovala estetiku nadzemní architektury.

Projekt dostavby radnice tak nelze chápat pouze jako urbanistické doplnění proluky, nýbrž jako akt „rekonstituce středu“. Symbolická geometrie, hierarchické uspořádání hmoty a promyšlená funkční skladba činí ze stavby polyfonní dílo – architektonický palimpsest, v němž se setkávají vrstvy historie, matematiky, mystiky a současného městského života.

Je to stavba, která nejen odpovídá na potřebu dostavby, ale současně promlouvá jako umělecký artefakt – monumentalita i lehkost, exaktní geometrie i živoucí společenský organismus.

Návrh dostavby Staroměstské radnice vstupuje do mimořádně exponovaného prostředí Staroměstského náměstí, které je součástí městské památkové rezervace zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Návrh je nutno vnímat jako zásah do historické urbánní struktury, který nejen doplňuje proluku, ale zároveň redefinuje střed jednoho z nejvýznamnějších veřejných prostranství Prahy.

Projekt respektuje základní kompoziční a výškovou hladinu náměstí (původní radnice měla římsu o patro výše), zároveň však pracuje s výraznou centralizovanou hmotou, jež artikuluje nový středotvorný prvek. Osa hlavního vstupu je komponována tak, aby zohlednila vizuální vazby na kostel sv. Mikuláše a navazovala na historické komunikační trasy. Moderní high-tech prvky jako je například transparentní střecha Nebesys, nebo dvorní fasáda z červeného fotovoltaického skla celkem přirozeně zapadají do charakteru Starého Města.

Stavba je založena na dvanáctibokém polygonálním půdorysu, který v sobě nese symboliku čísla dvanáct (apoštolové, měsíce, znamení zvěrokruhu). Tento geometrický řád, zřetelně čitelný v půdorysu i hmotové skladbě, lze interpretovat jako vědomou metaforu středobodu města a země.

Gradace hmoty je řešena odstupňováním polygonálních segmentů, které umožňují plynulý přechod od robustní centrální hmoty k lehčím partiím teras. Stupňovitost objektu nejen akcentuje monumentalitu hlavního sálu, ale zároveň zajišťuje vizuální prostupnost k sousednímu kostelu sv. Mikuláše. Centralizovaná hmota není těsně přimknuta ke věži Staroměstské radnice tak, jak tomu bylo u radnic původních, nýbrž je od ní ve střešní části dilatována, čímž nenásilně symbolizuje ideu etapizace výstavby.

Terasy jsou koncipovány jako aktivní prvek, umožňující kulturní i rekreační využití – jejich přístupnost pro veřejnost rozšiřuje kontaktní rovinu objektu s návštěvníky náměstí.

Centrální společenský sál s kapacitou až 950 osob je navržen jako multifunkční – pro koncerty, přednášky, ceremoniální události i reprezentační akce města a státu. Polykulturní využitelnost sálu je v souladu s významem radnice jako místa správy a zároveň reprezentace.

Doplňkové funkce (muzeum, galerie, restaurace s prosklenou střechou) vytvářejí kulturně-společenský mix, který navazuje na tradici radnice jako živého organismu. Transparentní zastřešení restaurace poskytuje kontrast k masivní hmotě a dodává stavbě prvek vizuální lehkosti.

Podzemní podlaží zajišťuje nezbytné technické a provozní zázemí (garáže, sklady, šatny, technologické vybavení), čímž uvolňuje nadzemní hmotu pro veřejné a kulturní funkce. Vjezd z Pařížské ulice není pozvolnými rampami, ale auto-výtahy, které zabírají v prostoru pouze jedno parkovací stání a tedy nejsou bariérou v ulici ani na chodníku. Podzemní parkoviště využívá středové točny, která šetří prostor při manipulaci při parkování.

Projekt je možné hodnotit jako kultivovanou současnou interpretaci historického středu města, která pracuje s abstraktní geometrií místo historizující formy. Jeho největším přínosem je schopnost sjednotit funkční nároky 21. století s respektem k historickému urbanismu.

Významnou předností je graduální odstupňování hmot, které zajišťuje vizuální vazby na kostel sv. Mikuláše a nenarušuje dálkové pohledy na panorama náměstí. Projekt rovněž posiluje reprezentační charakter radnice v rámci hlavního města a celé České republiky.

Dostavba Staroměstské radnice v navržené podobě naplňuje požadavky na harmonické začlenění současné architektury do historického prostředí. Její geometrický koncept a funkční skladba posilují symboliku radnice jako středového, společenského i reprezentativního bodu Prahy. Projekt lze chápat jako významný příspěvek k diskusi o moderní architektuře v historickém jádru města, který vyvažuje mezi památkovou ochranou, urbanistickou logikou a potřebami současného života.

1. Katedrální půdorys jako archetyp • 12úhelníková geometrie není náhodná – je to symbol řádu, jednoty a cykličnosti, známá ze středověkých rotund, růžicových oken nebo keltské symboliky. • Umožňuje kombinaci: • radiální sakrálnosti (hvězdicová struktura), • s racionalitou kvádru (kontrast s pravoúhlou ortonormovanou sítí města). • Tím vzniká kultivovaná tenze mezi duchovnem a racionalitou – skvělý motiv pro městskou budovu. 2. Inspirace trilobitem = kulturní sál s pamětí • Hlediště připomínající trilobita je fascinující idea – biomorfní tvar v architektuře kultury evokuje živoucí organismus. Trilobit jako fosilie nesoucí paměť světa, stejně jako kulturní instituce uchovává paměť společnosti. • Nejde jen o formu, ale o hluboký symbol vrstvení času a poznání.

3. Zavěšený skleněný polyedr • Skleněné těleso ve středu působí jako akustický difuzor i vizuální ohnisko – něco mezi zvukovou čočkou a lucernou. • Může sloužit i jako světelná skulptura, která denní světlo láme a v noci září, jako srdce celé stavby. • Odráží zvuk, ale zároveň umožňuje vizuální otevřenost, což je zásadní rozdíl oproti klasickým kupolím.

4. Materiálová kultivovanost • Pískovec: kontinuita s Prahou, haptický kámen, světlo v něm kreslí jemné stíny. • Dřevo: akusticky absorpční a zároveň lidský, teplý materiál – dobrý pro kontakt s veřejností. • Sklo: odraz, průhled, symbol otevřenosti a současnosti.

Soudobá rotunda – nikoli sakrální, ale kulturní chrám. • Akustický stroj – optimalizovaný jak pro mluvené slovo, tak pro hudbu. • Architektonická fosilie budoucnosti – struktura, která má tvar minulosti, ale funkci budoucnosti. • Městský kompas – středobod orientace, podobně jako Pantheon, ale plně demokratický a  otevřený.

1. Základní geometrie: • Celá kompozice vychází z rotundy – centrální dvanáctiúhelníkové struktury, s jasnou osovou symetrií. • Obvodová linie vytváří rytmický motiv paprskovitých apsid či kaplí (12 segmentů), evokující katedrální půdorysy nebo planetária – což působí slavnostně a duchovně.

2. Centrální prostor: • Velkorysý kruhový sál uprostřed má předpoklady sloužit jako slavnostní síň, obřadní síň, galerie nebo veřejné fórum. • Na stropě hlavního sálu je pomocí ocelových předpjatých lan vynesen skleněný strop s vodní hladinou ve 3.NP, přes který proniká do sálu denní světlo. Naopak v noci vodní hladina září od světel v hlavním sále. Voda jako Symbol introspekce – hladina odráží člověka, stavby i nebe. Funguje jako metafora sebepoznání a vědomí („poznat sám sebe“ v odraze). Dvojí realita – vodní plocha ukazuje jiný, převrácený svět. Mysticky se vnímá jako hranice mezi skutečností a iluzí (Májové, Platonická jeskyně, taoistické myšlení). Klid vs. neklid – když je voda hladká, odráží jasně; když je rozčeřená, obraz se deformuje → metafora pro mysl a duševní rovnováhu. Voda odděluje i spojuje. Vodní hladina je „mezní vrstva“ – mezi nebem a zemí, mezi životem a smrtí, mezi vědomím a nevědomím. V mystériích často funguje jako portál: skrz hladinu se „prochází“ do jiného světa. Voda je univerzálním archetypem očisty. Architektura využívá hladinu k posílení rituální zkušenosti. Hladina může v architektuře připomínat kosmické zrcadlo: spojení nebe a země. Vodní hladina ztišuje prostor. Pomáhá naladit mysl do kontemplace a meditace. Zrcadlící plocha spojuje různé elementy (kámen, nebe, člověk, architekturu) v jednom obraze. V tomto smyslu hladina reprezentuje sjednocení mnohosti do jednoho celku, což je velmi silný mystický princip.

3. Prstencová struktura: • Vnější pásmo (12 výsečí) připomíná věže, výstavní sály, kavárenské pavilony nebo úřední místnosti – každá z nich má samostatný přístup a světlo. • Pravidelnost a uzavřenost podporují dojem autonomie a majestátnosti.

4. Hlavní vstup: • Na spodní straně půdorysu se nachází jasně definovaný hlavní vstupní trakt, se širokým vestibulem a dvojicí sloupových vstupních portálů – veřejný foyer nebo infozóna.

5. Vertikální provoz a zázemí: • Levá část obsahuje jádra s výtahy, schodišti a WC s technickými místnostmi – funkčně vymezené zázemí.

6. Moderní interpretace: • Přestože půdorys vychází z klasicistních či sakrálních principů (rotunda, apsidy), je to striktně moderní kompozice. Čisté linie, pravidelný rastr a pravděpodobně subtilní materiálové ztvárnění (sklo, dřevo, pískovec) vytvářejí současný charakter bez nostalgie.

Architektonická a urbanistická rovina

1. Významová rovina: Tato budova by mohla působit jako moderní chrám města – nejen administrativní, ale duchovní centrum obce. Rotunda má vždy symboliku rovnosti, kruhového shromáždění, kosmu, otevřenosti. A pokud by ve výstavních prostorech byla umístěna i Muchova Slovanská Epopej, posunulo by to význam této stavby na nejvyšší možnou úroveň. Vysvětlovalo by to také, proč Koulův projekt nebyl realizován již před 100 lety, proč se zničená radnice dosud nedostavěla a proč Praha nikdy nepostavila pavilon pro Slovanskou Epopej. (což byla jeho podmínka Muchova daru). Osud možná čekal, až se tyto projekty vzájemně prolnou v jeden celek.

2. Urbanismus: Půdorys má potenciál přirozeně uzavírat prostor náměstí a zároveň vytvořit nový dominantní bod – soustředný, pozorovatelný ze všech stran. V kombinaci s věží Staroměstské radnice vznikne kontrast mezi vertikálním a centrálním akcentem. Věž a kruh – dva archetypální tvary, které v sobě nesou hlubokou symboliku, jež sahá od mytologie přes náboženství až po psychologii nevědomí.

Věž je symbolem vertikality, vztyčení, průniku, směřování vzhůru. V mužském principu představuje touhu překonat horizontální omezení, prorazit hranice a dotknout se nebes. Je to falický obraz síly, výdrže, aspirace, individuality – snahy vystoupit nad ostatní. Psychologicky lze věž chápat jako projekci vědomí, které se odlišuje od přírody a snaží se prosadit svou jasnou linií. Mysticky je věž poutníkem mezi zemí a nebem, mostem mezi hmotou a duchem.

Kruh naproti tomu symbolizuje ženství: horizontální celistvost, nekonečný návrat, mateřské objetí. Kruh nemá začátek ani konec, je znakem vnitřního řádu, rytmu a přijetí. Ženský princip se zde ukazuje jako prostor, který vše objímá a sjednocuje, jako lůno, v němž se rodí i věž. Psychologicky odpovídá kruh nevědomí, archetypu Velké Matky, celistvosti a návratu k prapůvodnímu zdroji. Mysticky je kruh kosmickou mandalou, obrazem harmonie a jednoty bytí.

Když se oba principy propojí v architektuře, vzniká symbolické manželství nebe a země, ducha a hmoty, mužského a ženského. Věž, vyrůstající z kruhového základu nebo obklopená kruhovou strukturou, se stává výrazem harmonie: vertikální osa, která se rodí z horizontálního lůna. V takové kompozici se napětí mezi protiklady proměňuje v soulad. Kruh poskytuje základnu, stabilitu a smysl, věž dodává směr, růst a transcendenci.

Významnost této kompozice spočívá v jejím univerzálním archetypálním poselství: žádný princip nemůže existovat sám. Mužské bez ženského by bylo prázdnou touhou po výšinách, ženské bez mužského by bylo nekonečnou, ale nevyjádřenou možností. Společně vytvářejí obraz kosmické jednoty – architektury, která není jen stavbou v prostoru, ale i stavbou v nitru člověka.

Taková architektura se stává posvátnou: je obrazem harmonie, kterou hledáme v sobě – propojení vědomého a nevědomého, individuality a celistvosti, aktivity a pasivity. Je to chrám vnější i vnitřní, stavba lidské duše, která se učí být celistvá.

zdroj: Vizualizace | Vision

video: Dostavba Staroměstské radnice - kulturní centrum s galerií