Článek
Tento příběh jsem jsem znala z vyprávění, ale až zhlednutí filmu Vlny Jiřího Mádla mi pomohl pochopit jeho skutečnou sílu.
Mojí babičce tehdy bylo dvacet tři let. Měla desetiměsíční miminko a také moji tříapůlletou maminku, která zrovna trávila léto u svých prarodičů. Ty naprosto milovala - už jen proto, že měli vždycky spoustu času. Ani jeden totiž už nepracoval: babičce bylo padesát devět, dědečkovi šedesát dva let.
Dnes jsem sama máma dvou malých dětí. Nedávno mi bylo čtyřicet a asi až teď si dokážu uvědomit, jak mladá moje babička tehdy byla - když se ve středu 21.8.1968 probudila do dne plného zmatku. Neváhala a vyrazila z Nuslí do Hostivaře.
Až na Hostivařském náměstí narazila na zátarasy. Ruští vojáci ji dál nechtěli pustit. Ale babička byla odhodlaná dostat se za svou dcerou. Vysvětlovala, brečela, křičela, prosila… A pak se v kočárku probudila teta a začala plakat. To nakonec vojáky obměkčilo. Babičku s kočárkem pustili dál..
Protože pradědeček zřejmě poslouchal rádio a slyšel, že se něco děje, vyrazil k sadům u přehrady posbírat jablka. Už tehdy chodil velmi těžce - jen s pomocí francouzských holí, ale dokázal se dostat s vozíkem k jabloním ve stráni. Právě tam ho našli ruští vojáci. Nevím, to dokázal, ale nějak se mu podařilo je přesvědčit, aby naplnili plný vozík jablek a pomohli mu i s tím, jak se s ním dostat zpět domů.
Právě v tu chvíli dorazila babička. Viděla svého tchána, jak těžce pochoduje do kopce s plným vozíkem obklopeným vojáky. A na samém vrcholu toho vozíku seděla moje malá maminka.
A právě to jak jede na vozíku plném jablek je její první vzpomínkou.
