Článek
Bylo tomu nejspíš krátce po střelbě na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, co jsem veřejně uvedla důvody, proč jsem de facto opustila práci redaktorky. Bylo jich několik, ale rozhodně mezi ně nepatřilo to, že cizí lidé veřejně pod mými články řešili, kdo mi dělá ghostwritera, dokonce ani to, že mi byl kvůli autismu výslovně zamezen kariérní postup, a už vůbec ne to, že mi chodily pochvaly v tom smyslu, že mé texty zní, jako kdyby je ani nepsal autista. Kdybych kvůli tomu této práce skutečně nechala, těžko bych se mohla věnovat překladům nebo korekturám, u kterých se střetávám prakticky s tímtéž.
Když jsem se tedy dozvěděla, že Česká televize uvede talk show Na jednoho (převzaté z francouzského originálu The A Talks), jejíž koncept spočívá v tom, že skupina osob na autistickém spektru pokládá pozvanému hoststvu otázky, má prvotní reakce zněla: Proč?
Nejde o to, že bych byla přesvědčena, že nikdo z autistů nemůže vykonávat redaktorskou ani moderátorskou činnost – to bych byla ostatně i sama proti sobě –, nýbrž o to, že samotný koncept postrádá smysl a vyznívá protichůdně. Jestliže totiž v tiskové zprávě České televize stojí, že „díky /…/ osobitému pohledu [tázajících se osob] na svět a naprosté upřímnosti vznikají autentické, vtipné i dojemné momenty, které odkrývají známé tváře v jiném světle, než v jakém je veřejnost zná z běžných mediálních rozhovorů“, pak tento záměr popírají slova výkonné ředitelky neziskové organizace Národní ústav pro autismus (tato organizace je odborným partnerem projektu) Magdaleny Šubrt Thorové, podle níž takovýto pořad „umožňuje lidem vidět ženy a muže na autistickém spektru jinak než jen skrze diagnózu nebo stereotypy“.
Ve skutečnosti je právě tato představa, tedy taková, že redaktorky a redaktoři budou naprosto upřímní, pravdomluvní a vůbec naprosto odlišní od alistických redaktorek či alistických redaktorů, jedním z klišé a stereotypů o autismu. Jakýkoliv člověk na autistickém spektru prochází kulturním i sociálním začleňováním jako jakýkoliv alista (přičemž má ono začleňování různé podoby v závislosti na tom, v jaké kultuře a sociální skupině k němu dochází), nebereme-li v potaz extrémní případy typu takzvaných vlčích dětí, tedy osob, jejichž primárními pečujícími se stali jiní živočichové než lidé. Navíc se dnes už jak ve výzkumném, tak i lidskoprávním diskurzu hovoří o takzvaném maskování, což je jev, jehož se – vědomky i nevědomky – dopouštějí především ženy a nebílí lidé na autistickém spektru, a to ve snaze uniknout horšímu zacházení a odsouzení ze strany druhých. Toto chování také patří mezi důvody, proč je mezi těmito demografickými skupinami tak nízké procento diagnostikovaných osob (dalším je například skutečnost, že lékařská obec má tendenci projevy a obtíže lidí z těchto skupin bagatelizovat).
(Nabízí se zároveň otázka, zdali něco jako autentičnost vůbec existuje, to je však otázka spíše na jinou diskuzi. Osobně se domnívám, že to, co Česká televize inzeruje, nemusí být vůbec ukázka autentičnosti, nýbrž, řečeno odborně – i odporně –, ukázka performance autentičnosti domnělé. Opět se jedná o téma na jinou diskuzi.)
Nedokážu samozřejmě posoudit, jestli někdo ze zúčastněných byl, či nebyl upřímný, to však není v tuto chvíli podstatné. Je-li však cílem pořadu odstranit předsudky o určité skupině obyvatelstva, je důležité zhodnotit, zda naopak takové předsudky nezachovává či neposiluje. Ostatně: V tiskové zprávě nenalezneme žádné informace o redaktorech ani redaktorkách pořadu, jen o hoststvu prvního dílu (Aně Geislerové), v samotném díle dokonce ani nejsou představeni celým jménem. Dovedeme si ale představit, že by takové opomenutí prošlo v případě alistického redaktorstva? Pravděpodobně ano, pokud by se jednalo právě o osoby znevýhodněné jiným způsobem, je ale také pravda, že témata mediálního sexismu a rasismu (ale také např. ageismu) zaznívají i českojazyčném prostoru. Ableismus (tedy diskriminace na základě zdravotního postižení) v médiích je však vesměs opomíjen.
Česká televize by se nejspíš mohla hájit slovy, že vzhledem k počtu redaktorek a redaktorů pořadu nelze všechny řádně představit v rámci jedné tiskové zprávy, která nesmí přesáhnout určitý počet znaků. Na jednu stranu je v takovém případě tento krok pochopitelný, na druhou stranu se pak musíme zeptat, zda je takový počet tázajících se osob opodstatněný a proč je nepředstavila během vysílání, jak je to ostatně běžné.
Rozhovory nejsou úplně nejjednodušší disciplína a nezahrnují jen samotný dialog se zpovídanou osobou, nýbrž i tomu předcházející rešerše a další přípravy. V případě, že v rozhovoru pokládá dotazy více než jedna osoba, může být pracovní zátěž každé z nich o něco nižší, pořád je však třeba, aby se navzájem vnímaly, plynule na sebe navazovaly, neopakovaly dotazy a obecně držely určitou linii. Stejně tak by měly pokládat dotazy s ohledem na čtenářstvo, diváctvo, případně posluchačstvo, nikoliv sebe.
Je pravda, že otázky byly během natáčení vesměs tematicky seskupeny, nicméně postrádaly jednotící linku, což však participantstvu nevyčítám, jelikož netuším, jakým tréninkem, pokud vůbec nějakým, si před natáčením prošlo. Stejně tak velice rušivě působily některé reakce redaktorstva na dotazy ostatních i na odpovědi Ani Geislerové, dokonce i neustálé předávání darů zpovídané (osobní obdarovávání na kameru považuji za neprofesionální, stejně tak nerozumím smyslu japonské kulturní vložky v podání redaktorky Markéty, byť nemohu popřít její hudební talent). Dokonce i otázky sexuálního charakteru působily mnohem méně rušivě. Zároveň jsem neustále přemítala nad tím, co by na předkládanou japanofilii některých redaktorek a redaktorů řekla americko-japonská autistická influencerka Sora Chadwick (vystupující pod identitou Angry, Asian, Autistic), která mnohokrát kritizovala stereotypní dojem bělošské autistické populace ze země jejích předků.
Poté, co jsem díl dokoukala, jsem nabyla dojmu, jako bych právě zhlédla show s dětským protagoniststvem, nad jehož odpověďmi se dospělí tu dojímají, tu chichotají a tu pohoršují. Redaktorky ani redaktoři ovšem nebyli děti, nýbrž dospělí, nicméně se nabízí otázka, jak velkou kontrolu nad obsahem natáčení vůbec měli.
Má-li být toto pořad rozpouštějící bariéry, pak je česká autistická populace na dlouhá léta ztracena.
