Článek
Bydli kousek od centra mesta. Kazdy ho zna. Je to takovy mensi kocourek, rezavy, s bilou naprsenkou a ocima jako dve kulicky. Vetsinu dne prospi na nizke zidce vedle lavicky, ale jakmile me uvidi, hned vstane a protahne se.
Uz jsme kamaradi. Ja chodim kolem skoro kazdy den a on je zvykly na moje hlazeni. Prijde, otre se mi o nohy, prede a pak se mi polozi na kolena. Obcas mu prinesu pamlsek. Nic velkyho, jen takovou malou odmenu za to, ze je takovy hodny spolecnik.
Jenze jednou jsem pamlsek zapomnela. Sla jsem s prazdnou a ani jsem na to nemyslela. Kocourek pribehl jako vzdycky, zamnoukal, podival se mi do ruky a nic. Zadny pytlik, zadna vune.
Chvili na me koukal. Pak zvedl pacicku a takovym tim svym hele, kde to je? me bouchnul do ruky. Nebolelo to. Spis to bylo jako; zenska, neco tady chybi. Musela jsem se smat. On se otocil, skocil zpatky na zidku a tvaril se urazene. Ale za pet minut uz zase lezel a cekal, az ho pohladim. Od teto doby na pamlsek nezapominam. Protoze tenhle kocourek od centra vi presne, co mu patri. A umi si o to rict.
