Článek
Byl listopad. Chladno, mlha nad vodou a listy na zemi. Sla jsem s Milosem k rybniku. V tasce jsme meli tvrde pecivo, co zbylo doma. Rikali jsme si, ze ho vyhodime ptakum. U rybnika bylo ticho. Na hladine pluly tri labute. Bile, velke, majestatni. Priplavaly hned ke brehu, jakmile nas videly.
Klekla jsem si a podavala jim pecivo primo z ruky. Braly si ho opatrne zobakem, vubec se nebaly. Jedna se ke mne naklonila tak blizko, ze jsem ji mohla pohladit po krku. Byla studena a hladka. V tu chvili prisli nejaci Nemci z prochazky. Zastavili se, koukali a jeden rekl; Pozor, ona vas kousne. Ja jsem se jen usmala. Neboji se. Ony me znaji.
Milos mezitim vytahl fotak a cvak. Mame fotku. Ja, labute a podzimni rybnik v pozadi. Nemci kroutili hlavou a sli dal. A ja jsem jeste chvili krmila. Ten pocit, kdyz ti takovy velky ptak bere jidlo z dlane… na to se nezapomina. Od teto doby tam chodime casteji. A pecivo nosime porad.
