Článek
Dneska jsem sla ven. Mezi Mandavou a Nisou lezela mlha tak husta, ze louka pod ni mizela. Jen bila prikryvka, ze ktery stoupaly prameny pary vzhuru. Na Nise stal kormoran. Cerny, nehybny. Jako by hlidal reku. Pak se ponoril a po chvili vyplaval s rybou v zobaku. Voda kolem nej bylo jediny misto, kde se mlha netrasla.
Sla jsem dal. Ticho. Jen moje kroky a kapky z vetvi. A pak to prislo. Pres cestu, zhruba ctyricet metru prede mnou, neco probehlo. Cerny, rychly. Nizky u zeme. Nestacila jsem to poradne videt. Liska? Kuna? Nebo neco vetsiho.
Zastavila jsem se. Srdce mi busilo. Mlha se zavrela za tim pohybem a zase bylo ticho. Jen kormoran na Nise dal lovil, jako by se nic nestalo. Domu jsem sla rychleji. V takove mlze clovek nikdy nevi, co vsechno jde vedle nej a nevidi to.
