Článek
Kazdy rijnovy den chodim brzo rano k jezeru mezi horami. Jeste je mlha, voda je jako sklo a smrky po stranach septaji. Nikdo tu neni, jen ja, moje kroky po kaminkach a dech. Zastavim se na brehu a divam se na odraz Krkonos ve vode. V tom se z vetve nad hlavou ozve ostre krrr-krrr! Sojka. Sedi tam, naklani hlavu a civi primo na me. Jakoby rikala: Co tady delas tak brzo?
Zazvoni poplach. Jednou, dvakrat, trikrat. Hned se zvednou sykorky, v krovi zasusti a nekde dal odpovi dalsi sojka. Jsem si skoro jista, ze to hlasi az na Snezku. Ze vola krakonose: Pozor, po horach jde clovek, a je to ta, co si vzdycky zapomene cepici. Usmeju se a jdu dal podel brehu. Vitr mi zvedne vlasy a mlha se pomalu zveda.
Kdyz se vratim domu, na prahu uz ceka moje kocicka. Protahne se, zamruci a otre se mi o nohu. Sednu si na zem, vezmu ji do naruci a hladim ji za usima. Je hebka a tepla a hned zacne prist.Vypravim ji o jezere, o mlze, o sojce, co delala rozruch. Ona jen mhouri oci a prevaluje se mi na kline, jako by rikala: No jo, krakonos zase nic neresi, hlavne ze si doma.
A ja hladim dal. Venku jsou hory, u jezera krici sojka, a tady je klid. Jen ja, kocicka a jeji predeni. To staci.
