Článek
Dneska jsem sla na louku. Louka lezi mezi Nisou a Mandavou. Slunce uz palilo, ale trava byla jeste mokra od rosy a vonela po medunce a kopretinach. Uprostred te louky stala srnci rodinka.
Maminka srna zvedala hlavu a okusovala jetel, vedle ni dve mela srncata. Byla tak malinka, ze jim trcely usi vsemi smery a nozicky mely jako paratka. Vubec se nebaly. Jen na chvilku zpozornely, kdyz jsem se zastavila, a pak zase pokracovaly v hodovani.
Nad hlavou se ale neco delo. Vysoko nad hlavou krouzil veliky dravec. Kane, nebo mozna lunak. Delal velky okruhy, pomalu, bez jedineho mavnuti kridel. jen vyuzival vitr. Chvili jsem mela pocit, ze si me prohlizi. Mozna cekal, jestli ta srnci rodinka neudela nejakou chybu a nevybehne na kraj lesa.
Ja jsem stala schovana v trave a jen dychala. Bylo ticho. Slysela jsem jen susteni travy a nekde v dalce hukot vody. Sla jsem pak kousek dal, az tam, kde se Mandava vleva do Nisy. Ta dve koryta se tam potkavaji, voda se zatoci a tece dal spolecne k Zittau. Na brehu lezely oblazky a jedna potapka se honila s vlastni vlnou.
Kdyz jsem odchazela, ohledla jsem se. Srny porad spasaly louku a ten dravec porad krouzil. Jako by hlidal cele to misto. Ja, srny, reka a ptak nad nami. Takovy obycejny den, ale mel v sobe neco hodne velkyho.
