Článek
Před deseti lety se na cestovatelské seznamce spolu seznámili a od té doby se rok co rok společně potulují světem. Znají se. Nemilují se. Někdy se hádají. Věční kamarádi a spolucestovatelé. Jejich jména Žoli a Chajš jsou přezdívky, které slýchávali v dětství.
Vietnam procestovali od severu k jihu, vylezli na nejvyšší horu Fansipan a navštívili i jeho další památná a zajímavá místa. Poslední den před odletem si Žoli přála vidět Památník v My Lai, Chajš to odmítl.
„Tu vesnici vypálili v osmašedesátým Amíci, že jo? Ten rok si pamatuju, protože i u nás to bylo v tom samým roce dosti nahnutý,“ poznamenal.
„To je pravda, ale co se odehrálo tam a za půl roku u nás, to se přece nedá vůbec srovnat, Chajši. V tom roce sice vtrhly dvě velmoci na území jiného samostatného státu, kde vůbec neměly co dělat,“ a než mohla pokračovat, Chajš jí skočil do řeči:
„Do Vietnamu to bylo z obavy ze šíření komunismu v Asii? A k nám zase z obavy ze šíření kapitalismu ve východní Evropě, ne?“
„Jenže ve Vietnamu vypuklo peklo. Krutá válka s třemi miliony mrtvých, co bránili svou zemi. Koneckonců i dědové dnešních Američanů, tenkrát nevinní, osmnáctiletí kluci, byli svými politiky do té nešťastné války zataženi a zbytečně tam umírali.“
„A proto do My Lai nepojedu! Nebudu si připomínat žádnou válku! Jeď si tam sama.“
„Vždyť víš, že neumím řídit, Chajši. Prosím tě, odvez mne tam, já tě za to pozvu na snídani.“
„Tak dobře! Ale počkám na tebe někde v hospodě, do toho Památníku nepudu. A fakt zaplatíš všechno, co si dám?“
„To víš, že jo, když jsem ti to slíbila.“
Po snídani si za rohem vypůjčili motorku a v neutuchajícím dešti jeli směrem k My Lai.
Jako v barevném filmu viděli pestré výlohy s obleky pro gaye a dominy, i výlohy se třpytivými šaty budoucích nevěst. Viděli stánky s horami čerstvé zeleniny a dráždivého ovoce, či s polévkou a dráždivými jídly, které vybíhaly od zdí domů přes celý chodník, těsně k silnici. Viděli, jak na úzkém obrubníku balancovali chodci, které z jedné strany ohrožovala řídítka rychle jedoucích motorek a ze strany druhé - zbožím navršené přepravky. Doširoka otevřené dveře prodejen potravin, elektroniky, kožených výrobků, zlata, uměleckých předmětů a dalších věcí, je lákaly k utrácení peněz. Po okrajích silnic se sunuly obrovské kupy čerstvých květů, kdy nebylo vidět ani člověka, ani žádný vehikl, jakoby se květiny pohybovaly samy od sebe silou své krásy.
„Co to je?“ zařval Chajš, aby jej Žoli přes ten obrovský rámus uslyšela.
„Ale, to ženy ve slamácích tlačí na tržiště svá stará kola, obložená květinami od země až do těch neuvěřitelných výšek,“ zařvala Žoli v odpověď.
„Divím se, že to vůbec uvezou, musí to bejt hrozná tíha,“ zařval přes rameno Chajš.
Hnedle před každým domem prodávala svá vařená jídla usměvavá žena. Kapky deště hlasitě pleskaly o chodník a padaly do velkých hrnců i do misek jedlíků. Strávníci pod deštníky si vychutnávali jídla u modrých dětských stolečků, obklopených maličkými židličkami. Kořeněné vůně se mísily s výfukovými plyny dvoutaktních motorů. Ženy plnily kelímky horkou polévkou nebo nakrájeným ovocem, čajem, či kávou. Placky, závitky nebo sladkosti balily do rýžového pergamenu či banánového listu. Do mělkých misek servírovaly pálivou rýži či jiná, Evropanům neznámá, jídla. Šikovné ruce kuchařek ochotně vracely nazpět bankovky či drobné mince, a to stejnou rukou, s kterou se před chviličkou dotýkaly potravin. Na všechno se dá velice rychle zvyknout. Budeš-li, člověče, ale trvat na základní hygieně při pouliční konzumaci jídla, příliš se nenajíš…. A stovky motorek burácely kolem strávníků a zpívaly stále stejnou, halasnou svou hymnu.
Po hodince jízdy zaparkovali před památníkem v My Lai. Chajš se okamžitě vypařil a Žoli se zúžil dech. Uviděla naproti přes silnici v geometricky přesných řadách spoustu bílých hrobů. Pět set čtyři jich bylo, jak se později dozvěděla. Cítila, jak jí po zádech stekla kapka potu. Bylo to tím strašným vedrem nebo hrozným příběhem, který se tady kdysi odehrál? Rozhlédla se kolem. Na vzdáleném okraji džungle se tyčily aquilárie, vysoké možná třicet metrů.
„Ty stromy tady možná rostly už tehdy a všechnu tu hrůzu viděly,“ pomyslela si Žoli.
Bylo pošmourno, přestalo sice pršet, ale sluníčko se pořád schovávalo za mraky. Nikde žádný návštěvník! Jen v rohu stála zaparkovaná dodávka. Její černá barva podtrhávala opuštěnost a smutek toho místa. Nebylo slyšet šumění pampové trávy, šelest listů, ani cvrlikání ptáků. Panovalo tu mrtvé ticho, stejně jako na Dukle nebo v Lidicích.
Kameny základů bývalých domů pokrýval mech. Ve vnitřních prostorách kdysi živých domácností rostla svěží tráva. Před každým bývalým domem stála měděná tabulka se jmény těch, kteří zde žili a v jeden den také společně zahynuli. V nejbližším domě žila žena 38 let a její děti ve věku 2, 4, 6, a 8 roků. Ve vedlejším domě žil stařičký muž 76 let a žena 30 let s ročním dítětem. I na dalších měděných tabulkách byla vyražena jména dávných mrtvých. Na žádné tabulce však Žoli nenašla jediné jméno muže mladšího šedesáti let, jen jména starců, žen a dětí.
Když se Žoli vracela podél zarostlého příkopu po jedné vybetonované cestičce zpět, všimla si otisků drobných bosých nohou vesničanek a maličkých stop dětských nožek, otištěných ve ztvrdlém betonu. Bosé otisky křížily velikánské stopy hrubých podrážek vojenských bot. Ten umělý chodník, vybudovaný na původních cestičkách vyšlapaných nohama žijících vesničanů, byl tou nejsmutnější připomínkou nespravedlivé, útočné a kruté války.
V muzeu se Žoli setkala s Vietnamcem, který se představil jménem a zeptal se, zda ji může doprovázet. Žoli souhlasila a tiše se ho zeptala: „Tvá rodina pochází odtud, Ducu?“
„Ano, tady v My Lai se narodila a žila moje babička. Mnohokrát jsem ji slyšel ten nelidský příběh vyprávět. Jestli dovolíš, tak ti jej povím tak, jak jej ona vyprávěla.
16. březen 1968 byl den jako každý jiný. Od časného rána vesničanky obstarávaly malé i větší děti, roztápěly plechová kamínka, vařily čaj, rýži, pekly pečivo či připravovaly chutné závitky, poklízely domácnost, dojily kozy, krmily prasátka, házely zrní slepicím, husám a kachnám. Pod nohama se jim motali psi a kočky, čekající také na kousek žvance a doušek čisté vody. Děti se už rozběhly na plácek, kde si s ostatními společně hrály, skákaly a běhaly. Mladí muži, manželé a tátové ve vesnici už nežili. Všichni odešli do džungle bojovat proti cizím agresorům, ozbrojeni jen svými mačetami. Jen dědové a jejich náctiletí vnuci pracovali od božího rána spolu s vodními buvoly na blízkých rýžových polích, tak jako každý den.
Kolem osmé hodiny se ozvalo burácení motorů a zelenošedé helikoptéry dosedaly do rýžových polí. Z nich vyskákalo sto dvacet plně ozbrojených vojáků ze země pruhů a hvězd, kteří vesnici obklíčili a se samopaly a plamenomety v rukou utahovali vražednou smyčku. Zahnali ženy, děti a pár starých lidí doprostřed vesnice. Vesničané křičeli, zmateně pobíhali, babičky a matky s batolaty na rukou plakaly, sháněly starší děti a vyděšeně je svolávaly k sobě z plácku, kde si hrály. Vojáci nahnali obyvatele do středu obce, jen málokdo se schoval ve sklípku nebo v domě. Rozdělili je do tří skupin, které odvedli na okraj vesnice a tam je začali střílet. Zoufalý křik, bolestný a žalostný pláč dětí, ječení matek a pláč starých žen, který ztratil dávnou razanci mládí, se zoufale nesl mezi dávkami samopalů oněmělou přírodou.
Vesničany, kteří zůstali naživu, nemilosrdní vojáci dohledali, nahnali k příkopu s mělkou vodou a na tom místě je kosili samopaly. Mrtvá těla padala rovnou do hrobu. Kdo se pokusil utéct, toho střelili do zad.
Moje babička byla při společné popravě vážně zraněná a s ostatními zastřelenými spadla na dno, kde ji zakryla další mrtvá těla sousedů. Tenkrát jí bylo 18 let. Ležela celý den pod mrtvolami zborcenými krví a bála se pohnout. Teprve v noci z příkopu opatrně vylezla a utekla do vedlejší vesnice, kde se jí ujala rodina jejího pozdějšího manžela, mého dědy. Babička měla tehdy velké štěstí, že patřila mezi jedenáct přeživších a já vlastně také, protože jsem se narodil její dceři. Bez štěstí a řízení osudu bych tu dnes nebyl.
Vojáci zabíjeli nejen bělovlasé starce a vyděšené ženy, ale i malá mimina a batolata. Házeli granáty dovnitř domů nebo je zapalovali plamenomety. Vraždili všechno, co se hýbalo, plazilo, rostlo, dýchalo. Spálili nejen domy, přístěnky, ohrady, ale i hospodářská zvířata, psy a kočky. Spálili kvičící prasátka v chlívcích a kurníky slepic; husy a kachny, které se snažily odletět, rozstříleli jako hliněné terče. Spálili zeleninové zahrádky, okolní rýžová pole i s lidmi a buvoly. Spálili zásoby batátů, rýže, zeleniny, ovoce. A studny s pitnou vodou otrávili.“
Žoli s Ducem vstoupila do muzea a uviděla fotografie, které potvrzovaly krutost a nelidskost toho dne: …malého klučinu, jak svým drobným tělem chrání ještě menšího brášku a v zoufalém gestu napřahuje ručku proti lučíku zbraně… maličké, plačící děti, stulené u nohou vojáků se samopaly, namířenými na jejich hlavičky… oči bělovlasého starce, které neprosily o milost, i když hlaveň zbraně měl opřenou o tvář… fotografie zmasakrovaných žen… fotografie Amerických vojáků, kteří leželi rozvaleni na vršíčku před hořícím domem, do jehož plamenů se hroutila lidská postava. Na rtech měli veselý úsměv, pravděpodobně žertovali a s požitkem si vychutnávali „zaslouženou“ cigaretu.
„Ducu,“ pípla Žoli, „po zničení My Lai Američané hlásali do světa, že jejich armáda zde v My Lai rozprášila hnízdo komunistické partyzánské jednotky, přestože věděli, že tu žádný partyzán nebyl. Zabili jenom staříky, ženy, děti a ve vesnici se našla jediná, nefunkční, puška.“
„Ano, máš pravdu. Prozápadní sedmá velmoc opakovala tuhle lež celému světu pořád dokola. Nakonec se ale pravda dostala ven. A díky odporu lidí celého světa byla 27. 1. 1973, po dlouhých devíti letech, podepsána dohoda o ukončení války. Dodnes je ale naše zemědělská půda otrávena herbicidy a od USA jsme se dosud žádné reparace nebo kompenzace nedočkali a asi už nedočkáme.“
„Ducu, víš, jestli byl někdo za tenhle zločin proti lidskosti odsouzen?“
Duc s hořkým úsměvem odpověděl: „Víš přece, jak vypadá spravedlnost mocných. Z dvaceti pěti Američanů, souzených za tento zločin, jich bylo 24 shledáno nevinnými. Jenom jediný člověk dostal doživotí. Ten si za katrem odseděl jen 3 a půl měsíce a další 3 roky si užíval domácího vězení v náručí své milenky. Poté mu president Nixon udělil milost.“
A Duc tichým hlasem pokračoval:
„Ne ušlechtilost a rozum, ale touha po bohatství a moci jsou hybateli válek. V nich už od nepaměti ztrácí své životy muži obou bojujících stran, civilní obyvatelstvo a bohužel i děti. Světu dnes vládnou zbrojaři lačnící po ještě větších ziscích, finanční magnáti, mocné lobby a političtí hlupáci. Takoví lidé byli, jsou a budou odpovědni za bývalá, nynější i budoucí válečná běsnění, za bídu a rozkol světa. A nejhorší na tom je, že v každé válce se nakonec postaví proti sobě lidé jedné krve. Bratr proti bratru. Otec proti synovi. Soused proti sousedu. A ve jménu svého přesvědčení, ideologie, náboženství, touze po bohatství, či nenávisti, vyplývající ze stále opakované lži, se navzájem nemilosrdně zabíjejí.“
Žoli a Duc, než se rozloučili, postáli ještě chviličku před černou mramorovou deskou při vstupu do muzea, do které byla zlatými písmeny vepsána jména všech mrtvých toho dne. Poté se rozloučili stiskem ruky. Žoli si otřela uslzené oči a v návalu dojetí nebo soucitu nad osudem dávných obyvatel My Lai, objala překvapeného Duca a vtiskla mu uslzené políbení na tvář a než se vzpamatoval, rychle odběhla vyhledat Chajše. Ten už, celý netrpělivý, čekal u motorky a překotné vyprávění Žoli, co všechno v muzeu viděla, odbyl slovy: „Sedej a jedem!“ V rachotu štěrku, odlétajícího od zadního kola zběsile se rozjíždějící motorky zanikala jeho další slova, ale Žoli je přesto zaslechla: „Nebaví mě pořád někde na tebe čekat, než se vykecáš!“
