Monopol na duši aneb kdo určuje, co léčí

V dnešní době, kdy sociální sítě umožňují každému vyjádřit svůj názor na cokoliv a kohokoliv, se často setkávám s negativním jevem, který má značný dopad i na odbornou komunitu psychologů a psychoterapeutů. Stává se, že někteří odborníci využívají tyto platformy k veřejnému pomlouvání svých kolegů pouze na základě rozdílných názorů nebo metod léčby. Toto chování může nabývat mnoha podob, od mírných nesouhlasů až po ostré útoky, které často překračují hranice profesionální etiky.

Jako autorka článku jsem byla svědkem mnoha takových případů, kdy byli lidé pracující s lidskou psychikou veřejně diskreditováni, což mě vedlo k rozhodnutí napsat tento článek. Cílem mého článku je nejen poukázat na tuto problematiku, ale i uvést na pravou míru, jaké kritéria by měli odborníci splňovat a kdo vlastně může či nemůže vykonávat terapeutické práce.

Je alarmující, že lidé, kteří by měli ve své profesi pomáhat a podporovat, jsou často ti, kdo naopak svým jednáním spíše škodí.

Fenomén rozporu v práci s lidskou psychikou

Lidská psychika je složitá a každý člověk je jedinečný. Proto je důležité, aby lidé měli možnost vybrat si metodu péče, která jim nejlépe vyhovuje. V dnešní době existuje debata o tom, jaké metody by měly být oficiálně uznány a jaké by mohly být považovány za „alternativní“. Někteří odborníci a organizace se snaží prosazovat standardy a pravidla, která by platila pro všechny, a to může vést k omezení volby pro lidi hledající pomoc. Je důležité si uvědomit, že co pomáhá jednomu, nemusí nutně pomoci jinému, a proto by měla být pluralita přístupů v péči o duševní zdraví zachována. V minulosti byly podobné diskuse v oblasti medicíny, kde se nové metody snažily omezit ty starší. Tento proces je často provázen spory o to, jaké informace by měly být šířeny a jaké metody by měly být považovány za legitimní. V současné době je důležité být kritický k informacím, které obdržíme, a rozpoznat, kdy může dojít k manipulaci nebo šíření dezinformací. Je důležité hledat různé zdroje informací a učit se rozpoznávat manipulativní techniky, abychom mohli učinit informovaná rozhodnutí.

Historie ukazuje, že lidé často používali propagandu a dezinformace ke prosazování svých cílů.

Od starověkých civilizací až po moderní dobu, lidé hledali způsoby, jak léčit, pochopit a zlepšit psychické a fyzické zdraví. V průběhu století se role filozofů, lékařů, psychologů, psychoterapeutů a dalších neustále vyvíjela a doplňovala. V posledních desetiletích také vzrostla pozornost věnovaná prevenci a osvětě o duševním zdraví. Společnost začíná chápat, že psychické zdraví je stejně důležité jako fyzické, a že otevřený dialog a snižování stigmatu může pomoci lidem vyhledat pomoc a podporu, kterou potřebují a kterou si sami zvolí. Proč je právě samostatná volba léčby tak důležitá?

Důležitost individuálního přístupu k psychické péči se stává zjevnou, když uznáme, že každý člověk je jedinečný a že účinnost terapií může být značně ovlivněna osobními preferencemi, očekáváními a specifickými potřebami. Proto je klíčové, aby si každý jedinec mohl vybrat typ péče, který sám uzná za nejvhodnější. Tento volný výběr podporuje nejen větší angažovanost v terapeutickém procesu, ale také posiluje pocit autonomie a zodpovědnosti za vlastní proces uzdravení.

Nicméně v poslední době se rozmáhá ze strany různých organizací zaměřených na práci s lidskou psychikou tendence prosadit a legalizovat právě a pouze své přístupy a svá interní pravidla pro uznávání vyvinutých metod a požadavků na psychoterapeuty, psychology a další tak, aby platila pro všechny, kdo pracují v této oblasti s lidmi. Vyvstává tím mnoho otázek a velmi podstatnou z nich je, zda tímto přístupem aplikace striktních mantinelů nebude odebrána svobodná volba a možnost výběru terapeuta právě v tom oboru, kde je tato volba klíčová. Možná proto prozatímní snahy na návrhy takové legislativy selhali a nebyli Poslaneckou sněmovnou uznány.

V posledních letech se ve světě práce s lidskou psychikou o tomto tématu rozhořela debata, která rozdělila odbornou i neodbornou veřejnost. A nejen v něm, ale zasahuje celou společnost prostřednictvím sociálních sítí, rozhlasu, časopisů, TV a dalších médiích. Někteří lidé z řad psychologů, psychoterapeutů, koučů a veřejnosti začali zbrojit proti komukoli (dokonce i z vlastních řad), kdo při své práci s lidmi a psychikou rozvíjí svůj vlastní potenciál, vyvíjí svůj vlastní směr, styl a často je nazýván alternativou. Existují obavy, že takové snahy mohou být motivovány touhou po monopolizaci určité oblasti praxe na úkor jiných profesních skupin nebo přístupů. Jakým způsobem by se toho dalo dosáhnout? Podívejme se do minulosti…

Analogií k těmto snahám může být historický vývoj v oblasti medicíny, kde se v minulosti objevovaly podobné diskuse. Například v 19. století, kdy moderní medicína začala prosazovat své metody jako jediné vědecky podložené a snažila se omezit nebo dokonce zakázat praktiky, které považovala za zastaralé nebo neefektivní, jako byla homeopatie nebo bylinářství. Tento proces byl často provázen intenzivními veřejnými debatami a snahami ovlivnit legislativu tak, aby reflektovala nové medicínské poznatky a standardy. Jedním z důležitých aspektů těchto historických snah byl rozvoj profesních organizací a vytváření pevných etických a vzdělávacích standardů, které měly za cíl legitimizaci a ochranu samotné profesní skupiny. Snahy o zakotvení určitých standardů a pravidel veřejně do legislativy mohou být chápány jako pokus o zajištění kvality a etické integrity praxe, ale je důležité, aby tyto snahy byly prováděny transparentně a s respektem k pluralitě přístupů a metod, které mohou být pro různé klienty vhodné. I když se opět navracejí metody, které byly dříve považovány za přežité a některé moderní metody upadají do ústraní. Jedním z důvodů může být to, že nakonec ne věda, ale lidé nejlépe poznají na sobě, co léčí. Na druhou stranu je pravdou, že co jednomu pomůže, nemusí pomoci druhému a naopak. Dvojnásob je to platné v práci s lidskou psychikou, proto je by mělo být důležité tuto pluralitu přístupů respektovat a zachovat. To se ale často bohužel neděje.

Historie je plná příkladů, kdy se skupiny nebo jednotlivci snažili prosadit svůj směr nebo ideologii skrze zfanatizování veřejnosti a šíření nepravd. Jakými prostředky je možné toho dosáhnout?

Od informací k přesvědčení

1. Propaganda: Jedná se o systematické šíření politických, filozofických, náboženských nebo jiných idejí s cílem ovlivnit veřejné mínění. Propaganda může být využívána prostřednictvím různých médií, včetně tisku, rozhlasu, televize a v současné době především sociálních sítí. V digitální éře se sociální sítě a internet staly klíčovými platformami pro šíření idejí.

Při získávání informací pro reportáže a příspěvky by média měla postupovat s ohledem na objektivitu, přesnost a etické standardy žurnalistiky. Používání jednostranně zaměřených zdrojů, jako jsou například facebookové skupiny kritizující alternativní přístupy v psychologii, může vést k nevyváženému nebo zaujatému zpravodajství. Bohužel, i to se v kontextu tématu článku děje (viz obrázek níže), kdy nejmenovaný reportér v ČR velmi populární televizní stanice poptával jednostranné (pouze negativní) zkušenosti lidí s ezoterickým přístupem. To by již mohlo odpovídat definici propagandy zaměřené cíleně proti určitému směru, nehledě na objektivnost média.

2. Cenzura a kontrola informací: Omezování přístupu k informacím nebo jejich úplné blokování umožňuje skupinám nebo vládám kontrolovat, co veřejnost ví a neví. Zvláště generace, která zažila socialismus, může mít sklony přijímat informace a věřit jim, jak jsou prezentovány, což je důsledkem dlouhodobého vystavení jednostranným zprávám. Toto umožňuje vládám či jiným skupinám manipulovat veřejným míněním. Propaganda a jednostranně zpracované informace pak posilují tento efekt, snižují schopnost veřejnosti činit informovaná rozhodnutí a podkopávají principy selského rozumu a objektivního hodnocení.

3. Vytváření nepřítele: Zjednodušení složitých sociálních, politických nebo ekonomických problémů na boj proti vnějšímu nebo vnitřnímu nepříteli může pomoci mobilizovat veřejnost a odvrátit pozornost od jiných problémů. Sem by mohla spadat i kategorizace na ezo a vědecký přístup v práci s lidskou psychikou. Ovšem, jak někteří z vás ve svých životech zjišťují, nic není jen černé nebo bílé.

4. Manipulace a dezinformace: Šíření zavádějících nebo úplně nepravdivých informací s cílem ovlivnit veřejné mínění nebo diskreditovat oponenty. V současné době se tato dezinformace děje často pomocí již zmíněných médií a na sociálních sítích, kde vznikají skupiny, které „propírají“ lidi pracující s lidskou psychikou a to často na základě neověřené informace, která je obvykle i zkreslena subjektivním vnímáním tvůrce příspěvku.

5. Poškozování: Když profesionálové pracující s lidskou psychikou, jako jsou psychoterapeuti, psychologové, koučové a další, používají v rámci své praxe lež nebo manipulaci, jedná se o zneužití odborných znalostí. Psychoterapeuti a psychologové mají hluboké poznatky o lidské psychice a chování. Pokud tyto znalosti použijí k manipulaci nebo klamu, zneužívají svou odbornou pozici a znalosti, které měly být využity k pomoci a léčení. Porušení těchto principů podkopává celý obor a jeho důvěryhodnost. Když se projevy neetického chování stanou veřejně známými, jako se tomu postupně děje, může to poškodit pověst celého oboru a snížit důvěru veřejnosti. To může mít za následek, že lidé, kteří potřebují pomoc, si je nevyhledají.

Můžeme se jen dohadovat, zda právě toto není jedním z faktorů, proč vzniká více alternativ a lidé si často vyberou alternativní způsob léčby než služby psychoterapeuta či psychologa. Pokud by tomu tak bylo, lidé, kteří se snaží vykrýt nedostatek v poptávce cílenou manipulací a šířením nepravd o svých kolezích by si na sebe sami svým neetickým chováním pletli bič (jakožto na celou svou komunitu).

Toto jsou některé prostředky, které jsou stále hojně využívány. Možná si někteří můžete říci, že dnes už to tak není, že doba pokročila a lidé se poučili z minulosti. I když se jistě doba ve směru uvědomění si sám sebe a toho, co dělám, někam jistě posunula, člověk zůstává člověkem a dle mého mínění se tyto strategie jen přizpůsobili a transformovali moderní době, ale jejich podstata stále zůstala stejná.

Bylo by tedy bláhové si myslet, že aktuálně lze dosáhnout spolupráce všech dobrovolně i nedobrovolně zahrnutých účastníků tohoto fenoménu a rozvíjet tak společně potenciál, který práce s lidskou psychikou má. To je za současného stavu utopií. Čeho by ovšem bylo možné dosáhnout je vzájemný respekt a dodržování hranic a základní lidské slušnosti.

Kdo a jak může pomáhat?

Abychom mohli více objektivně přistupovat k předkládaným a prezentovaným informacím ohledně práce s lidskou psychikou, pojďme si nyní doplnit alespoň ty základní a zabránit tak matení společnosti o tom, kdo dle platné legislativy ČR může vykonávat praxi, jaké označení kdo může využívat a s jakými dalšími nepravdami se můžeme setkat. Častým argumentem proti lidem, co do své práce zahrnují alternativu bývá, že se označují slovem „terapeut“ a to přeci nemohou, když nemají vystudovanou školu v oboru nebo 5-letý výcvik apod. Než jsem začala hledat informace, nevěděla jsem, zda je to v pořádku či ne. A tedy dochází často k dezinformaci veřejnosti, které mnozí rádi využijí.

Když již nyní víme, co znamenají základní pojmy, pojďme se krátce zamyslet nad některými informacemi, které jsou předkládány. Má nějaká organizace či zapsaný spolek právo vyžadovat a prosazovat jakékoli dodržování jejich interního kodexu někým mimo členy tohoto spolku? Ne, jistě že nemá. Otázka je, proč se ovšem někteří snaží vytvořit v lidech povědomí o tom, že tomu tak je. Protože plno lidí nabralo dojmu, že to tak musí být a tento kodex musí dodržovat psychoterapeuti, psychologové, koučové a další. A snaží se o to právě prostředky, které byli zmíněny výše. Co je tedy cílem této neoprávněné snahy? Nevěří si snad tito jedinci ve svých oborech a praxích natolik, že musejí pomlouvat a znehodnocovat jiné? Proč se nerozvíjí vzájemná spolupráce různých přístupů v oboru práce s lidskou psychikou místo snahy okleštit tento obor na striktní pravidla? A kdo má právo určit druhým, co je pro ně vhodné a co už ne, co je bezpečné a co už ne? V této oblasti, vzhledem k individualitě a s respektem na to, kde se ve svém psychickém vývoji člověk právě nachází, je velmi na pováženou chtít určit, zda některý přístup člověku pomůže a jiný ne.

Snahy o prosazení specifických výcvikových programů, psychologických přístupů, zanesení do legislativy povinnosti testování metod a představení toho všeho jako jediné správné cesty může být problematické, pokud jsou jiné efektivní a etické přístupy prezentovány jako nedostatečné nebo nevhodné. Toto může vést k polarizaci mezi odborníky a matení veřejnosti ohledně toho, co je „správná“ péče.

Jak je to tedy s jednotlivými pojmy v kostce?

V České republice není „terapeut“ právně chráněný název, takže ho může používat kdokoli. „Psycholog“ je někdo, kdo má magisterský titul v psychologii a nabízí terapeutické služby, ale nemůže předepisovat léky jako psychiatr. „Psychoterapeut“ je označení pro někoho, kdo pracuje v oblasti psychoterapie, ale není to v ČR právně definovaný termín a nevyžaduje se pro něj specifické vzdělání. Každý může absolvovat psychoterapeutický výcvik, ale ten není povinný. „Kouč“ je v ČR neregulovaná profese. Co se týče samotné psychoterapie, ta není v ČR výslovně regulována zákonem, takže ji může praktikovat i někdo, kdo nemá psychologické nebo psychiatrické vzdělání. Je důležité, aby lidé měli přístup k různým druhům terapeutů a mohli si sami vybrat, co jim vyhovuje.

Psychologie a věda

Zatímco vědecky podložené metody a supervize jsou klíčové pro udržení vysoké úrovně vědeckých disciplín, jako je matematika či fyzikální vědy, prezentace, že všechny metody musí být univerzálně testovány v oboru psychologie nebo že každý psycholog musí podléhat supervizi ve specifickém formátu, je velmi zjednodušující. Různé metody a přístupy mohou vyžadovat různé druhy ověření a podpory.

Jedinečnost každého člověka je klíčovým principem, který by měl vést praxi v oblasti psychologie a psychoterapie. Přestože mnoho lidí může na první pohled sdílet podobné symptomy nebo problémy, jako jsou úzkost, deprese či stres, příčiny těchto obtíží jsou často hluboko individuální a ovlivněné unikátní kombinací osobních zkušeností, genetických predispozic, životního prostředí a dalšího. Tato realita podtrhuje, že přístupy k léčbě psychických problémů nelze standardizovat v jednotný model, který by byl aplikovatelný na všechny bez rozdílu. Je tedy otázkou, zda lze lidská psychika a její principy popsat takovým způsobem, aby byla vytvořena jednotná metodologie pro měření a testování nových metod a přístupů? Z podstaty popsané výše vyplývá, že nelze. Lze vytvářet teorie a domněnky a tato podstata otevírá dveře novým přístupům. Může to být podobné, jako snažit se popsat nějaký vesmírný jev miliardy světelných let vzdálený, jako je například černá díra. Pro definici a popis těchto jevů platí odchylka až 120, tj. 120 nul. Stejně tak se snažíme popsat a definovat lidskou psychiku a její fungování a to na základě poznatků, které dosud máme. Mohou být ale tyto poznatky široce aplikovatelné, když je na zemi kolem 8 miliard lidí, kteří jsou unikátní každý sám za sebe? Jaká by musela být odchylka zde, když je každý člověk tvořen jedinečnou kombinací mysli, emocí, těla s vlivem rodinného prostředí, vzdělání, zkušeností z dětství, sociálních a kulturních faktorů, dalších životních situací, atd.?

Dalším tématem je pak měření a testování samo o sobě. I v čistě vědeckých disciplínách je vyhodnocení dat oříškem, a to ať se podíváme na jakoukoli fázi od jejich sběru, uchování, zpracování, vyhodnocení, testování a aplikaci. V tomto procesu lze udělat mnoho chyb, vždy ale záleží především na validitě dat. Jak správná jsou data, ze kterých vycházíme? Jakou metodou je vyhodnocujeme? Měli jsme dostatek vzorků na to, abychom mohli říct, že výsledek je široce aplikovatelný na všechny? Jaké zde platí odchylky a paradoxy, co se týká lidské psychiky?

Jako příklad problémů s nasbíranými daty a jejich vyhodnocením v psychologii byla tzv. „replikační krize“. Tato krize ukázala, že mnoho psychologických studií nelze spolehlivě replikovat při opakování, což zpochybňuje platnost jejich závěrů. Jednou z příčin byly chyby ve způsobu sběru dat, jejich selektivní interpretace, statistické zpracování, malé množství vzorků nebo interpretace s předsudky, což vedlo k nadhodnocení určitých efektů nebo závěrů. To vyvolalo otázky o platnosti a spolehlivosti některých psychologických teorií a zjištění.

Proč tedy stále psychických problémů, jako jsou například úzkosti a paniky přibývá, když by byli vědecky testované a ověřené metody správné? Národní ústav pro duševní zdraví uvádí, že 40 % dětí vykazuje známky střední až těžké deprese, 30 % úzkosti. Nemělo by těchto obtíží s vědeckým vývojem spíše ubývat? Mohl by to být jeden z důkazů toho, že psychologie je oblastí, kterou nelze vědecky popsat a definovat.

V psychologii nelze používat jednu metodu pro všechny, protože každý člověk je jiný a má jiné potřeby. Někdy ani vědecké metody nejsou 100% spolehlivé, protože lidé a jejich psychika jsou moc složité na to, aby je něco takto přesně vystihovalo. Věda má své místo, ale v psychologii je třeba být otevřený i jiným přístupům.

Za fasádou sociálních sítí: Když terapeuti ztrácí objektivitu

Na sociálních sítích mohou i terapeuti ztratit objektivitu… Svoboda slova je důležitá, ale musí se respektovat práva ostatních. Na Facebooku se někdy terapeuti a psychologové zapojují do diskusí, které nejsou v souladu s etikou jejich profese. Terapeuti by měli být vzorem profesionality, ne šířit dezinformace nebo pomlouvat ostatní na základě domněnek.

Svoboda projevu na sociálních sítích je komplexní téma. Sociální sítě poskytují platformu pro širokou škálu názorů a projevů. Pravdou ale je, že svoboda projevu jednoho člověka může narazit na práva a svobody druhých, jako je ochrana před nenávistnými projevy nebo šířením dezinformací a to se bohužel v notné míře děje. Lidé, i z řad mnohých terapeutů, pomlouvají, degradují, vysmívají se a to na základě neúplných informací či vlastních domněnek. Často do svého hodnocení promítají sebe samotné, ve smyslu „podle sebe soudím tebe“, ale nebojí se sebetímto způsobem prezentovat. To není úplně vhodný způsob, jakým reprezentovat komunitu lidí, co pracují sami s lidmi. Stačí se podívat na FB stránky Psychokraviny, kde mnozí z komentujících jsou psychology či psychoterapeuty. Ať si posoudí každý sám, zda by chtěl jít na terapii, kde otevírá svá niterní těžká témata k někomu, kdo na internetu degraduje další ze svého oboru jen proto, že nesdílí jeho způsob léčení a pomoci lidem. Záleží tedy na množství výcviků a razítek, když terapeut smýšlí o ostatních tímto způsobem? Jak se bude stavět a jak bude přemýšlet nad někým, kdo mu svěří o sobě například něco kompromitujícího? Neetického chování některých členů jistých spolků si začínají všímat už i jejich vlastní členové. Zajímavý článek napal pan Zdeněk Macek, což je místopředseda výboru ČAP (viz https://www.g-i.cz/blog/155-psychoterapie-je-take-zivnosti).

Možná se některý z čtenářů tohoto článku setkal u terapeuta s výrokem „To máte na celý život.“. Usuzuji z toho, že já sama, když jsem trpěla úzkostmi a panikami a hledala jsem pomoc, cestu ven, jsem přesně takovou větu slyšela od psychologa i psychiatra. Možná si dovedete představit, co informace, že nemoc, která člověka ovládá a proniká do všech aspektů jeho života a ze které se člověk snaží dostat ven, způsobí například v úzkostném člověku, který má strachy téměř ze všeho, co se hýbe i nehýbe. V dnešní době se často lze setkat s přístupem „musíte se s tím smířit“, ať už ze strany některých ezo terapeutů, psychologů, psychoterapeutů apod. Tato filozofie může v některých případech vést k akceptaci stavu, ovšem v jiném rezignaci a ztrátu naděje, aniž by se hledala a řešila pravá příčina problému. Sám za sebe mluví následující článek:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-mlada-a-fyzicky-zdrava-nizozemka-jde-na-eutanazii-kvuli-depresim-40466663

Zde je nasnadě zmínit také roli medikamentů. Ta je často součástí terapie, ale také vyvolává debaty o jejich účinku a zaměření. Léky, jako jsou antidepresiva, anxiolytika, nebo antipsychotika, mohou zmírnit symptomy a zlepšit kvalitu života pacientů. Ale za jakou cenu? Je důležité si uvědomit, že mnoho těchto léků primárně řeší důsledky a ne základní příčiny psychických onemocnění. Potlačení symptomů neznamená léčbu samotného zdroje problému. Psychické onemocnění může mít hluboké kořeny a bez řešení těchto základních příčin může dojít k tomu, že se problém „přesune“ a projeví jinak nebo jinde. To neznamená, že by léky na psychické onemocnění neměly být používány. V mnoha případech jsou nezbytné pro stabilizaci stavu.

Obecně lze říci, že přístup, který se zaměřuje pouze na tlumení symptomů bez pokusu o odhalení a léčení základních příčin, může v dlouhodobém horizontu vést k chronickému vlečení nemoci. Rozlišení mezi léčbou a smířením se tkví právě v hledání a řešení pravých příčin, což může vést k trvalému zlepšení a uzdravení. Vyvstává opět ona řečnická otázka, proč tedy v současnosti narůstá počet psychických potíží?

Terapie by měla vést ke zlepšení, ne k rezignaci au medikamentů je potřeba pochopit, že často tlumí příznaky, ale neřeší příčinu problémů. Výsledkem je, že narůstá počet lidí s psychickými potížemi, protože nejsou řešeny jejich základní příčiny.

Závěrem

Překonání těchto profesních bariér vyžaduje otevřený dialog, vzájemné vzdělávání a snahu o nalezení společných základů, které všechny terapeutické přístupy sdílejí: zájem o blaho a léčbu klientů. Zvyšování povědomí o různých terapeutických metodách, jejich výhodách a omezeních může pomoci rozptýlit nedorozumění a předsudky.

Jako příklad na závěr si dovolím uvést konzervativnost a neotevřenost k novým přístupům, se kterou se potýkal Stanislav Grof. Ten je jedním z předních průkopníků novách metod a to v oblasti výzkumu stavů změněného vědomí a je zakladatelem transpersonální psychologie, která rozšiřuje hranice tradiční psychologie o duchovní a transcendentní dimenze lidského prožívání. Jeho kariéra a přístup k psychologii prošly významnou transformací, od počátečního nedostatku uznání až po široké přijetí.

V prvních fázích své kariéry se Grof setkal s nedůvěrou a kritikou ze strany mainstreamové psychologické komunity, zejména kvůli jeho průkopnické práci s LSD a dalšími psychedeliky jako nástroji pro prozkoumání lidské psychiky a léčení psychologických poruch. V té době byly jeho metody považovány za kontroverzní, a mnoho odborníků je odmítalo jako nevědecké nebo příliš radikální.

Avšak, s postupem času a rozšiřováním vědeckých důkazů podporujících efektivitu psychedelické terapie a dalších alternativních přístupů k léčbě duševního zdraví, začala se postavení Grofa a jeho práce měnit. Jeho teorie o perinatálních a transpersonálních dimenzích psychiky, stejně jako techniky pro dosažení a práci se stavem změněného vědomí bez použití drog (například Holotropní dýchání), začaly být vnímány jako cenný přínos k rozšíření možností terapeutické práce.

Dnes je Grof uznávaným odborníkem v oblasti psychologie a jeho práce inspiruje mnoho terapeutů, výzkumníků a jedinců po celém světě. Jeho přístupy jsou využívány v terapeutické praxi pro léčbu široké škály psychologických a emocionálních problémů, a transpersonální psychologie se stala jedním z uznávaných směrů moderní psychologie. Grofova odvaha v průzkumu neznámých oblastí lidského vědomí a jeho neúnavná snaha o integraci vědy, duchovna a léčení tak nakonec přinesly plody v podobě hlubokého uznání a respektu.

Je mi již teď, při psaní článku jasné, že se vyrojí kromě pozitivních i řada negativních komentářů a ohlasů na tento článek. Chtěla bych poznamenat, že je úplně v pořádku mít jiný názor, je to téměř více než jisté a přirozené. Otázkou je, jakým způsobem ho lidé prezentují a to se týká kontextu celého článku. To je i jedním z důvodů, který mě k napsání článku motivoval, a to způsob komunikace, respektování názoru druhého člověka, protože jak jsem se s tím setkala, je to dnes spíše výjimkou. Ovšem malé změny jsou již teď vidět, a tak zvu všechny, kteří chtějí o výše zmíněných tématech diskutovat konstruktivně, do nové facebookové skupiny, kterou jsem za tímto účelem vytvořila:

https://www.facebook.com/groups/1652273005542505

Ivana Hromková