Článek
Když jsem si brala svého egyptského manžela, samozřejmě jsem věděla, že jsme každý vyrůstali v jiné zemi.
Jenže člověk může vědět, že existují kulturní rozdíly, a přesto ho některé z nich po svatbě překvapí.
Před svatbou jsme řešili lásku, společné bydlení, budoucnost a všechno, co řeší snad každý pár.
Až když jsme spolu začali skutečně žít, zjistili jsme, že slovo „manželství“ si každý z nás představoval trochu jinak.
Pro mě znamenalo hlavně partnerství.
Pro něj v některých věcech znamenalo mnohem větší propojení rodin.
A právě tady jsme začali zjišťovat, že láska je sice důležitá, ale sama o sobě všechny rozdíly nevyřeší.
Já jsem chtěla partnera, on chtěl také rodinu
Moje představa manželství byla poměrně jednoduchá.
Dva lidé se vezmou, vytvoří si vlastní domácnost a společně rozhodují o svém životě.
Rodiny samozřejmě zůstávají důležité, ale hlavní slovo má podle mě pár.
Můj manžel to nikdy neviděl úplně stejně.
Pro něj je rodina mnohem větší součástí života. Nejen rodiče, ale i sourozenci, další příbuzní a širší rodinné vztahy.
Zpočátku jsem měla pocit, že nám do manželství někdo neustále vstupuje.
On to tak ale nevnímal.
Pro něj bylo přirozené, že se rodina zajímá, pomáhá a je součástí důležitých rozhodnutí.
Museli jsme si proto vysvětlit jednu zásadní věc.
Je rozdíl mezi tím, když nám rodina pomáhá, a tím, když za nás rozhoduje.
A právě tuhle hranici jsme si postupně nastavovali.
Moje soukromí pro něj někdy bylo zvláštní
Já jsem zvyklá mít svoje soukromí.
Když něco řeším s manželem, nemusím to automaticky vyprávět rodičům nebo kamarádům.
V Egyptě jsem se setkala s mnohem otevřenější rodinnou komunikací.
Některé věci, které jsem považovala za čistě naše, mohl můj manžel vnímat jako něco, o čem je normální mluvit s rodinou.
To mě někdy dokázalo pořádně rozčílit.
Říkala jsem si: „Proč to vůbec někomu říkáš?“
A on nechápal, proč mi to tolik vadí.
Postupně jsme si museli najít hranici mezi jeho potřebou sdílet a mojí potřebou mít některé věci jen pro sebe.
Dnes už ví, které věci jsou pro mě opravdu soukromé.
A já zase chápu, že jeho otevřenost vůči rodině nemusí znamenat, že mě chce kontrolovat nebo mi zasahovat do života.
Domácnost jsme každý viděli jinak
Další rozdíl se objevil doma.
Já jsem vyrůstala s představou, že domácnost je společná věc.
Samozřejmě může každý dělat něco jiného podle toho, kdo má více času nebo co komu vyhovuje. Ale automaticky jsem neočekávala, že některé práce jsou „ženské“ a jiné „mužské“.
Můj manžel měl v některých věcech tradičnější představu.
A právě tady jsme si museli říct, co vlastně chceme my dva.
Nechtěla jsem přijmout pravidlo jen proto, že se něco v jeho prostředí považuje za běžné.
Zároveň jsem ale nechtěla odmítat všechno egyptské jen proto, že to není české.
Nakonec jsme si domácnost rozdělili podle toho, co komu vyhovuje.
Není to dokonalé.
Občas se pohádáme kvůli úplným maličkostem.
Ale to se podle mě děje v každém manželství.
Rozdíl je jen v tom, že my občas musíme nejdřív zjistit, jestli se hádáme kvůli konkrétní věci, nebo kvůli tomu, co pro každého z nás znamená.
Peníze nejsou jen čísla
O penězích se před svatbou mluví možná méně, než by se mělo.
A přitom právě tady mohou vzniknout velké problémy.
Já jsem byla zvyklá na finanční samostatnost.
Chtěla jsem mít možnost rozhodovat o svých penězích a vědět, jak na tom jako domácnost jsme.
Manžel měl zase některé věci nastavené jinak.
Museli jsme proto mluvit o tom, kdo co platí, jak budeme hospodařit a co pro nás znamená společné a vlastní financování.
Zjistila jsem, že peníze nejsou jen otázkou matematiky.
Jsou také otázkou pocitu bezpečí, samostatnosti a důvěry.
A pokud se o nich dva lidé bojí mluvit, žádný kulturní rozdíl není potřeba k tomu, aby vznikl problém.
Co pro mě znamená „mít svůj život“
Jedna z věcí, kterou si dodnes hlídám, je vlastní prostor.
Potřebuji občas být sama.
Chci mít svoje zájmy, svoje lidi a chvíle, kdy nemusím nic řešit.
Můj manžel je společenskější a má rád, když jsme spolu nebo když jsme s rodinou.
Zpočátku nechápal, proč někdy nechci nikam jít.
Já jsem zase nechápala, jak může někdo chtít být pořád mezi lidmi.
Časem jsme pochopili, že ani jeden z nás nemá špatně.
Jen jsme jiní.
A právě to je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem se v manželství naučila.
Nemusíme dělat všechno společně.
Manželství neznamená, že dva lidé musí ztratit vlastní život.
Naopak.
Myslím, že člověk potřebuje něco svého, aby se měl ke komu a k čemu vracet.
Rozdílné představy máme i o trávení volného času
Když mám volný den, někdy chci klid.
Káva, film, procházka nebo prostě nicnedělání.
Můj manžel dokáže mít úplně jiný program.
Někdo přijde na návštěvu, někam pojedeme, něco zařídíme, někde se zastavíme.
A najednou je večer.
Dříve mě to rozčilovalo.
Dnes už se snažíme střídat.
Jeden víkend máme více společenský, jindy si uděláme klidnější den.
Zní to jako maličkost, ale právě podobné maličkosti tvoří každodenní život.
A pokud se o nich nemluví, začnou se postupně hromadit.
Děti jsou téma samo pro sebe
U dětí jsme si uvědomili, jak důležité je mluvit o věcech ještě předtím, než nastanou.
Jak je budeme vychovávat?
Jaký jazyk budou používat?
Jaké tradice budou znát?
Jakou roli bude mít náboženství?
Jak moc do jejich života budou mluvit prarodiče?
Tohle nejsou otázky, které vyřešíte větou „nějak se domluvíme“.
Protože v určité chvíli už nejde jen o vás dva.
Najednou rozhodujete také o dítěti, které bude vyrůstat mezi dvěma kulturami.
A právě tady jsem si uvědomila, jak důležité je respektovat oba světy.
Nechci, aby moje dítě nevědělo nic o české kultuře.
Stejně tak nechci, aby neznalo egyptskou část své rodiny.
Ideální je podle mě právě to propojení.
Naučit dítě, že může mít dvě kultury a nemusí si mezi nimi vybírat.
Musela jsem se naučit, že ne každá neshoda je kulturní rozdíl
Tohle je možná nejdůležitější věc, kterou jsem pochopila.
Když se smíšený pár pohádá, je snadné říct:
„To je tím, že je Egypťan.“
Jenže někdy to vůbec není pravda.
Někdy je prostě unavený.
Já jsem někdy protivná.
Někdy máme každý jiný názor.
Někdy jsme se špatně pochopili.
A někdy je to prostě obyčejná manželská hádka.
Není potřeba všechno vysvětlovat národností.
Na druhou stranu existují věci, které z kulturního prostředí opravdu vycházejí.
A právě ty je potřeba poznat.
Když jsem tohle pochopila, začala jsem se na naše rozdíly dívat mnohem klidněji.
Co bych dnes udělala jinak
Kdybych se mohla vrátit před svatbu, neměnila bych rozhodnutí vzít si svého manžela.
Ale určitě bychom spolu ještě víc mluvili o praktických věcech.
O penězích.
O bydlení.
O práci.
O rodině.
O dětech.
O tom, co pro každého z nás znamená věrnost, respekt a soukromí.
Protože právě tyhle věci se po svatbě neztratí.
Naopak.
Dostanou se do každodenního života.
A člověk pak zjistí, že láska je jen začátek.
Dnes už naše manželství není české ani egyptské
Je prostě naše.
Některé věci děláme po egyptsku.
Jiné po česku.
A spoustu věcí jsme si vytvořili úplně sami.
Někdy se smějeme tomu, jak rozdílně jsme na začátku určité věci vnímali.
Jindy se pořád hádáme.
Ale už víme, že nemusíme jeden druhého předělat.
Já nemusím být Egypťanka.
On nemusí začít žít jako Čech.
Potřebujeme jen vědět, kde jsou naše hranice a kde jsme ochotni udělat kompromis.
A možná právě to je skutečné partnerství.
Ne když dva lidé chtějí úplně stejné věci.
Ale když dokážou najít společnou cestu i přesto, že každý z nich přišel do manželství s trochu jinou představou o tom, jak by měl společný život vypadat.
