Článek
Když jsem se do Egypta zamilovala, viděla jsem především jeho krásnou stránku. Teplé večery, vůni koření, rušné ulice, moře a pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném světě. A pak tu byl můj muž, kvůli kterému pro mě tahle země získala ještě osobnější význam. Jenže po čase jsem zjistila, že žít v Egyptě je něco úplně jiného než tam přijet na dovolenou. Některé věci mě začaly rozčilovat tak často, že jsem si občas musela připomenout, proč jsem se vlastně rozhodla právě pro tento život.
První věcí je způsob, jakým se někdy domlouvají plány. V Česku jsem byla zvyklá, že když se s někým dohodnu na určitém čase, snažím se ho dodržet. V Egyptě jsem se opakovaně setkávala s mnohem volnějším přístupem. Domluvíme se, že někam pojedeme, a já jsem připravená, zatímco se ještě něco zařizuje, někdo volá nebo se objeví další povinnost. Čas odjezdu se posouvá a já pomalu ztrácím trpělivost. Samozřejmě ani v Česku nejsou všichni dochvilní a v Egyptě znám lidi, kteří mají všechno přesně naplánované. Přesto mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla, že některé dohody se berou spíš jako orientační plán než jako pevný závazek.
Druhou věcí je hluk a ruch, který mě někdy unavuje. Egyptská města dokážou být nádherně živá, ale také pořádně hlasitá. Troubení aut, hlasité rozhovory, doprava a zvuky z okolních obchodů se někdy slévají do jednoho nekonečného ruchu. Zpočátku mi to připadalo dobrodružné. Později jsem si začala přát obyčejné ticho, otevřené okno bez troubení a večer, kdy nemusím poslouchat všechno, co se děje v ulici. Můj muž se někdy diví, proč mi to tolik vadí. Pro něj je to běžná součást života, zatímco já mám občas pocit, že si od toho všeho potřebuji odpočinout.
Třetí věcí jsou nevyžádané názory na to, co bych jako žena měla nebo neměla dělat. Nezažívám to všude a od každého, ale některé situace mě dokážou pořádně vyvést z míry. Někdo má potřebu komentovat moje oblečení, jiný se podivuje, že chci někam jít sama, a další má jasnou představu o tom, jak by se měla chovat vdaná žena. Nejvíc mi vadí, když se z obyčejného rozhodnutí stane veřejné téma. Nechci nikoho provokovat ani odmítat místní zvyklosti jen proto, že jsou jiné než ty moje. Chci ale mít možnost rozhodovat o sobě, aniž bych musela každému vysvětlovat své důvody.
Čtvrtou věcí je to, že soukromí může mít v některých rodinách úplně jinou podobu, než na jakou jsem byla zvyklá. Rodinná soudržnost má spoustu krásných stránek. Lidé si pomáhají, navštěvují se a nenechávají své blízké snadno na holičkách. Jenže někdy se hranice mezi pomocí a zasahováním začnou rozmazávat. Někdo se ptá na naše plány, někdo chce vědět, proč jsme se rozhodli právě takhle, a občas se do rozhovoru o našem manželství zapojí i lidé, kterých se problém vůbec netýká. Můj muž to často bere jako normální zájem rodiny. Já někdy potřebuji, abychom si určité věci nechali jen pro sebe. Učíme se proto rozlišovat, kdy je blízkost příjemná a kdy už potřebujeme jasněji nastavit hranice.
Pátou věcí jsou očekávání, která si lidé mohou spojovat s tím, že jsem cizinka a zároveň manželka místního muže. Někdy mám pocit, že si okolí automaticky představuje, jaká bych měla být, co bych měla znát a jak rychle bych se měla přizpůsobit. Když něčemu nerozumím, musím vysvětlovat, že se to teprve učím. Když mi něco nevyhovuje, nechci být automaticky považována za ženu, která odmítá egyptskou kulturu. A když udělám chybu, připomenu si, že nikdo nemůže dokonale znát všechny zvyklosti země, ve které nevyrůstal. Někdy bych si přála, aby lidé jednoduše přijali, že se snažím, ale zároveň si zachovávám vlastní způsob uvažování.
Znamená to všechno, že Egypt nemám ráda? Vůbec ne. Kdybych měla vyjmenovat také věci, které na něm miluji, byl by ten seznam dlouhý. Líbí se mi pohostinnost lidí, rodinná blízkost, místní jídlo, teplo i drobné okamžiky, kdy mi někdo nezištně pomůže. A především je tu můj muž, se kterým sdílím život a kvůli kterému se snažím pochopit svět, který je v mnoha ohledech jiný než ten můj.
Jen jsem časem pochopila, že láska k člověku neznamená automatický souhlas se vším kolem něj. Mohu respektovat jeho kulturu, a přesto mi některé věci nemusí vyhovovat. Mohu se učit novým zvykům, a zároveň si ponechat vlastní hranice. A můžu být vděčná za krásné stránky života v Egyptě, aniž bych předstírala, že mě nic nerozčiluje.
Nejtěžší je někdy vysvětlit, že kritika konkrétní situace není odmítnutím celé země. Nechci tvrdit, že všichni Egypťané jednají stejně, protože moje zkušenost rozhodně neplatí pro každého. Každé město, rodina i domácnost mohou fungovat jinak. Stejně jako v Česku záleží na lidech, se kterými žijeme, a na tom, zda dokážeme respektovat rozdílné potřeby.
Dnes už se nesnažím být dokonalou manželkou, která všechno přijímá bez jediného povzdechu. Snažím se být partnerkou, která umí ocenit to krásné, otevřeně mluvit o tom nepříjemném a hledat kompromisy, které nebudou znamenat, že jeden z nás musí vždycky ustoupit.
A teď jsem zvědavá na zkušenosti ostatních. Co vás při životě v cizí zemi nejvíc překvapilo nebo rozčilovalo? Byla to doprava, odlišné rodinné zvyklosti, přístup k času, nebo něco úplně jiného? Někdy totiž pomůže už jen vědomí, že člověk nemusí být jediný, kdo miluje svůj nový domov, a přesto se v něm občas cítí trochu ztraceně.
