Článek
Kdyby mi někdo před svatbou řekl, že život s Egypťanem bude směsicí lásky, smíchu, kulturních rozdílů a občasného pořádného vzteku, asi bych se jen usmála.
Dnes už vím, že přesně takové naše manželství je.
Není to pohádka, ve které exotický manžel každý den zachraňuje svou evropskou ženu před nudou. Stejně tak to není příběh o tom, že bych kvůli životu v Egyptě každý den trpěla.
Je to prostě manželství.
Jen s tím rozdílem, že když pocházíte každý z jiné země, některé úplně obyčejné věci mohou být překvapivě složité.
Co na něm miluju
Jedna z věcí, které si na svém manželovi opravdu vážím, je jeho vztah k rodině.
Rodina pro něj není něco, co se řeší jednou za měsíc. Je součástí každodenního života. Když někdo potřebuje pomoc, snaží se být k dispozici.
Ze začátku jsem to vnímala trochu jinak než on. Někdy jsem nechápala, proč musíme někomu volat, někoho navštívit nebo řešit rodinnou záležitost právě teď.
Dnes už tomu rozumím mnohem víc.
Líbí se mi pocit, že v tom člověk není sám.
Když je někomu v rodině špatně, ostatní se semknou. Když je důvod k oslavě, slaví všichni. A když je nějaký problém, člověk má kolem sebe lidi, kteří se snaží pomoct.
Tohle jsem si na životě v Egyptě oblíbila.
Umí být neuvěřitelně pohostinný
Egyptská pohostinnost pro mě byla zpočátku skoro až šok.
Když někdo přijde na návštěvu, nechce odejít hladový. A když řeknu, že už opravdu nemůžu, neznamená to vždy konec nabídky jídla.
„Dej si ještě.“
„Aspoň trochu.“
„Ochutnej tohle.“
A já už jen sedím a přemýšlím, kam se to všechno vejde.
Na druhou stranu je právě tohle krásná součást zdejší kultury.
Lidé se dělí.
O jídlo, čas, prostor i starosti.
A můj manžel to má v sobě také.
Když přijde návštěva, chce, aby se cítila dobře. Když někdo něco potřebuje, není mu jedno, jestli mu může pomoct.
A tohle je jedna z jeho vlastností, kterou bych rozhodně nevyměnila.
Dokáže mě rozesmát i ve chvíli, kdy jsem naštvaná
Naše hádky někdy začínají úplnou maličkostí.
Já něco řeším podle svého českého způsobu. On na mě kouká a nechápe, proč z toho dělám problém.
Pak začneme diskutovat.
Já mluvím rychleji.
On mluví hlasitěji.
A po chvíli už oba přesně víme, že původní problém byl vlastně úplně nepodstatný.
Nejhorší na tom je, že můj manžel má někdy schopnost mě rozesmát právě ve chvíli, kdy bych se nejraději mračila.
A to mě samozřejmě dokáže naštvat ještě víc.
Ale nakonec se většinou smějeme oba.
Možná právě humor je jedna z věcí, která nám pomáhá zvládat všechny kulturní rozdíly.
Co mi naopak dává zabrat
A teď ta druhá strana.
Protože žít s člověkem z jiné kultury není pořád jednoduché.
Jedna z věcí, na kterou jsem si zvykala nejdéle, je jiné vnímání času.
Já mám ráda plán.
Když řeknu, že něco uděláme ve tři, v hlavě mám tři hodiny.
Můj manžel může mít představu, že kolem třetí je také přibližně tři.
To mě ze začátku vytáčelo.
Dnes už se tomu spíš směju, i když samozřejmě existují situace, kdy mě to stále dokáže pořádně naštvat.
Další věcí je spontánnost.
Já někdy potřebuji vědět, co mě čeká.
On dokáže během pěti minut vymyslet, že někam pojedeme, někdo přijde nebo se změní celý plán dne.
A přesně v těchto chvílích si uvědomuju, jak moc jsem česká.
Potřebuju vědět, co bude.
On zase často říká, že se to nějak vyřeší.
A kupodivu se to většinou opravdu vyřeší.
Jen mě to stojí trochu nervů.
Někdy se musím naučit říct ne
Tohle pro mě byla možná jedna z nejtěžších lekcí.
Když člověk žije v jiné kultuře, má někdy pocit, že by měl být neustále vstřícný.
Nechci nikoho urazit.
Nechci vypadat nevděčně.
Nechci být ta cizinka, která si pořád na něco stěžuje.
Jenže pak zjistíte, že když budete pořád říkat ano, budete unavená a naštvaná.
Musela jsem se proto naučit říkat ne.
Ne vždycky se mi to daří dokonale.
Ale pochopila jsem, že respekt k manželovi a jeho rodině neznamená, že musím potlačit vlastní potřeby.
A stejně tak můj manžel musí respektovat, že některé věci jsou pro mě důležité právě proto, že jsem vyrostla v Česku.
Některé rozdíly prostě nezmizí
Před svatbou jsem si možná trochu naivně myslela, že si na všechno časem zvyknu.
Dnes už vím, že některé rozdíly nezmizí.
Jen je člověk začne lépe chápat.
Třeba vztah k rodině.
Nebo způsob komunikace.
Nebo to, jak člověk tráví volný čas.
Nebo jak moc jsou do života páru zapojeni ostatní příbuzní.
Nemusím všechny tyto věci dělat stejně jako můj manžel.
A on zase nemusí začít žít jako Čech jen proto, že jsme manželé.
Důležité je, že se snažíme pochopit, proč ten druhý něco dělá.
A někdy je právě pochopení důležitější než souhlas.
Dává mi pocit, že na věci nejsem sama
Přestože mi některé věci na společném životě dávají zabrat, je tady jedna věc, která pro mě všechno vyvažuje.
Pocit, že mám vedle sebe člověka, který mě nechce nechat ve štychu.
Když něco řeším, je u toho.
Když se bojím, snaží se mě uklidnit.
Když mám špatný den, dokáže mě vytáhnout z nálady.
A když jsem daleko od své rodiny, právě on je člověk, ke kterému se obracím jako prvnímu.
To je možná důležitější než všechny kulturní rozdíly.
Protože nakonec nezáleží na tom, jestli jeden z vás pochází z Egypta a druhý z Česka.
Důležité je, jestli si dokážete být navzájem oporou.
Někdy mi chybí český způsob života
Nechci ale předstírat, že jsem se po přestěhování do Egypta okamžitě cítila jako doma.
Občas mi chybí Česko.
Chybí mi moje rodina.
Někdy mi chybí české jídlo, některé zvyky a obyčejné věci, nad kterými jsem doma vůbec nepřemýšlela.
Chybí mi i možnost jen tak vyrazit ven s kamarádkou a nemuset nic vysvětlovat.
A pak mám zase dny, kdy se v Egyptě cítím přesně tam, kde mám být.
Člověk může milovat svůj nový domov a zároveň mu může chybět ten původní.
Dlouho jsem si myslela, že si mezi nimi budu muset vybrat.
Dnes už vím, že nemusím.
Největší změna přišla ve mně
Když se na svůj život před svatbou dívám zpětně, vidím, že jsem se nejvíc nezměnila kvůli Egyptu ani kvůli manželovi.
Změnila jsem se proto, že jsem musela začít žít mimo prostředí, které jsem dobře znala.
Musela jsem se naučit být samostatná jiným způsobem.
Musela jsem se naučit komunikovat.
Říkat, co potřebuji.
Bránit si svoje hranice.
A zároveň ustoupit ve chvíli, kdy nejde o nic zásadního.
Tohle je podle mě největší lekce smíšeného manželství.
Ne každý rozdíl je problém.
Někdy je to jen rozdíl.
A člověk nemusí každý rozdíl okamžitě opravovat.
Někdy stačí říct: „Dobře, ty to máš takhle a já zase takhle.“
Co bych dnes řekla ženě, která si chce vzít Egypťana?
Ať se nedívá jen na to, odkud muž pochází.
Ať se dívá na něj.
Jak se k ní chová.
Jak komunikuje.
Jak respektuje její hranice.
Jak se staví k její práci, penězům, rodině a budoucnosti.
Protože egyptská národnost sama o sobě z nikoho neudělá ani dokonalého manžela, ani špatného manžela.
Stejně jako český pas nic nevypoví o tom, jaký člověk bude doma.
Já jsem si vzala Egypťana a přestěhovala se do úplně jiného světa.
Některé věci mě překvapily.
Některé mě naštvaly.
Některé jsem si zamilovala.
A některé stále nechápu.
Ale možná právě proto je náš život zajímavý.
Nežijeme podle českých pravidel.
Nežijeme ani podle nějakého dokonalého egyptského modelu.
Žijeme podle našich vlastních pravidel.
A jestli jsem se za tu dobu něco naučila, pak to, že láska mezi dvěma lidmi z různých kultur není o tom, že jeden z nich zmizí v kultuře toho druhého.
Je o tom, že si oba nechají kus sebe a zároveň vytvoří něco společného.
A přesně to se snažíme dělat každý den.
