Článek
Když jsem se do Egypta přestěhovala, měla jsem v hlavě spoustu představ. Některé pocházely z dovolených, jiné z vyprávění lidí, kteří tam byli pár dní u moře. Jenže týden v hotelu a skutečný život v Egyptě jsou dvě úplně odlišné věci. A člověk to pochopí až ve chvíli, kdy tam začne bydlet.
Můj manžel je Egypťan a já jsem Češka. Naše manželství proto není jen o tom, že každý mluvíme trochu jiným jazykem. Je o dvou kulturách, které se každý den potkávají u jednoho stolu. Někdy je to krásné, jindy únavné a občas se kvůli úplné maličkosti pohádáme. Právě v těch obyčejných situacích ale nejvíc poznávám, jak moc se naše světy liší.
Na začátku jsem si myslela, že největší rozdíly budou v jídle, počasí nebo životním tempu. Brzy jsem zjistila, že mnohem důležitější jsou představy o rodině, soukromí a roli ženy a muže.
V Egyptě rodina znamená opravdu hodně
U nás je běžné, že mladý pár žije vlastním životem a rodiče respektují jeho soukromí. V Egyptě to může fungovat jinak. Rodina je mnohem více propojená a příbuzní mají často přehled o tom, co se v domácnosti děje.
Když jsem se vdala, pochopila jsem, že jsem si nevzala jen jednoho muže. V určitém smyslu jsem vstoupila i do jeho rodiny. Neznamená to, že by mi někdo každý den říkal, co mám dělat. Ale rodinné vztahy jsou tady silné a člověk musí počítat s tím, že názory rodičů, sourozenců nebo dalších příbuzných mohou mít velkou váhu.
Pro mě jako Češku bylo zpočátku těžké pochopit, proč se některé věci řeší tak široce. Já jsem byla zvyklá říct: „Tohle je naše věc.“ Můj muž zase nechápal, proč mi připadá přirozené některé věci s rodinou vůbec nesdílet.
Časem jsme si vytvořili vlastní pravidla. A právě to je podle mě u smíšeného manželství nejdůležitější. Člověk nemůže očekávat, že jedna kultura jednoduše převálcuje druhou.
Je v Egyptě žena podřadná?
Tohle je otázka, kterou dostávám často. A jednoduchá odpověď podle mě neexistuje.
Když člověk přijede do Egypta jako turistka, může některé situace vnímat úplně jinak než žena, která zde žije dlouhodobě. Egyptská společnost je tradičnější a v mnoha rodinách jsou role mužů a žen jasněji rozdělené než v Česku.
To ale automaticky neznamená, že každá egyptská žena žije jako podřízená svému manželovi.
Znám ženy, které pracují, podnikají, řídí auto, rozhodují o své domácnosti a mají vlastní názory. Stejně tak existují rodiny, kde je žena výraznou osobností a bez jejího názoru se doma nic zásadního neřeší.
Zároveň ale nelze popírat, že společenská očekávání vůči ženám jsou v Egyptě v mnoha ohledech přísnější než v Česku. Od ženy se může očekávat, že bude více pečovat o domácnost, děti a rodinu. V některých rodinách je také větší důraz na to, jak se žena obléká, kam chodí a s kým se stýká.
A právě tady je obrovský rozdíl mezi jednotlivými rodinami.
Nechtěla jsem se po svatbě změnit v někoho jiného
Jedna z věcí, ze které jsem měla před svatbou největší obavu, byla otázka, jestli budu muset kvůli životu v Egyptě změnit sama sebe.
Nechtěla jsem najednou přestat být tou ženou, kterou jsem byla. Nechtěla jsem se vzdát svého názoru, přátel ani možnosti rozhodovat o vlastním životě.
S manželem jsme o tom proto museli mluvit. Hodně.
Zjistila jsem, že mnohem důležitější než samotná národnost je to, jaký člověk proti vám stojí. Může být Egypťan, který očekává od ženy poslušnost, ale stejně tak může být Egypťan, který svou manželku bere jako rovnocennou partnerku. A totéž platí o českých mužích.
Národnost sama o sobě nezaručí dobré ani špatné manželství.
U nás doma například neplatí, že muž automaticky rozhoduje o všem. O důležitých věcech se bavíme a hledáme řešení společně. Některé věci máme rozdělené podle toho, co komu více vyhovuje. A přesně v tom jsme si museli najít vlastní cestu.
Život v Egyptě není dovolená
Největší vystřízlivění pro mě přišlo ve chvíli, kdy jsem pochopila, že Egypt není dovolenkový resort.
Na dovolené vidíte moře, palmy, hotelový bazén, restaurace a usměvavé animátory. Každodenní život je ale úplně jiný.
Musíte řešit nákupy, účty, dopravu, úřady, vedro, hluk, sousedy, rodinné návštěvy a spoustu dalších věcí. Některé situace jsou pro mě dodnes chaotické. To, co bych v Česku vyřešila za deset minut, může v Egyptě zabrat mnohem déle.
A pak je tady tempo života. V Česku jsem byla zvyklá plánovat dopředu a dodržovat čas. Tady jsem se naučila být trpělivější.
Ne vždycky se všechno stane přesně tehdy, kdy bych chtěla. Zpočátku mě to vytáčelo. Dnes už se některým situacím směju.
Naučila jsem se také, že věta „zítra“ nemusí vždy znamenat zítřek v českém slova smyslu.
Manželství s Egypťanem má i krásné stránky
Nechci ale, aby moje vyprávění působilo tak, že život v Egyptě je jen samý kompromis.
Není.
Na egyptské kultuře mám spoustu věcí ráda. Líbí se mi například silné rodinné vazby. Když má někdo problém, ostatní se často snaží pomoct. Rodina se schází, lidé spolu tráví hodně času a společenský život je mnohem intenzivnější.
Mám ráda také spontánnost. Ne všechno musí být naplánované několik týdnů dopředu. Někdy někdo zavolá a za chvíli sedíme všichni u jednoho stolu.
A samozřejmě miluju egyptské jídlo. I když musím přiznat, že po nějaké době člověk začne toužit po obyčejném českém chlebu nebo po jídle, které chutná přesně tak, jak si ho pamatuje z domova.
Nejtěžší je být mezi dvěma světy
Asi nejtěžší na životě v zahraničí není ani tak samotná země, jako pocit, že už člověk úplně nepatří ani tam, ani sem.
Když přijedu do Česka, některé věci mi připadají zvláštní. Když se vrátím do Egypta, zase si uvědomím, jak moc jsem Češka.
Za ty roky jsem se naučila, že nemusím vybírat mezi jedním a druhým světem. Můžu si vzít něco z obou.
Od Egypta jsem se naučila větší trpělivosti a tomu, že rodina může být opravdu důležitou součástí každodenního života. Z Česka si zase nesu potřebu samostatnosti a osobního prostoru.
A právě mezi tím vším jsme si s manželem vytvořili náš vlastní život.
Co bych poradila ženě, která si chce vzít Egypťana?
Především bych jí řekla, aby se nezamilovala do představy o Egyptě ani do představy o egyptském muži.
Aby poznala konkrétního člověka.
Před svatbou bych otevřeně mluvila o tom, kde budeme bydlet, jak budeme hospodařit s penězi, jak často budeme navštěvovat rodinu, jaké máme představy o dětech, práci ženy, oblékání, náboženství a výchově.
Protože po svatbě už tyhle otázky nezmizí. Naopak.
Já sama jsem zjistila, že některé rozdíly se nedají odstranit. Dá se s nimi ale naučit žít, pokud jsou oba ochotní respektovat toho druhého.
Život s Egypťanem není romantická dovolená, stejně jako žádné manželství není nepřetržitá romantika.
Jsou dny, kdy si říkám, že bych některé věci v Česku měla mnohem jednodušší. A pak jsou večery, kdy sedíme spolu, povídáme si, smějeme se úplné hlouposti a já si uvědomím, že navzdory všem rozdílům jsme si vytvořili domov.
Možná právě o tom život v jiné zemi je.
Neztratit kvůli němu sama sebe, ale zároveň se naučit pochopit svět člověka, kterého milujete.
