Článek
Když jsem se rozhodla přestěhovat za svým egyptským manželem, měla jsem samozřejmě nějakou představu o tom, co mě čeká.
Věděla jsem, že bude teplo.
Věděla jsem, že budu jíst jiné jídlo.
Věděla jsem, že budu slyšet arabštinu každý den.
A přesto mě některé věci po přestěhování zaskočily.
Nešlo přitom o žádné velké kulturní šoky. Nejvíc mě překvapily úplné maličkosti. Věci, které člověk na dovolené vůbec nevnímá, ale když v zemi žije každý den, najednou jsou součástí jeho života.
Dnes už se nad nimi většinou nepozastavuji.
Ale začátky byly opravdu zajímavé.
Na čas jsem se musela dívat jinak
Jsem Češka. To znamená, že když se domluvíme na určité hodině, očekávám, že se v tu dobu něco stane.
V Egyptě jsem zjistila, že moje představa o čase je trochu jiná než představa některých lidí kolem mě.
Ne vždy samozřejmě, ale dost často.
Když mi někdo řekne, že přijde za chvíli, naučila jsem se neplánovat podle toho celý den.
A když řekne, že něco bude ve tři, už se nesnažím stát přesně ve tři připravená u dveří.
Můj manžel mě na začátku uklidňoval slovy, že „to bude v pohodě“.
Já jsem si v duchu říkala, že přesně tohle mě vůbec neuklidňuje.
Dnes už jsem mnohem tolerantnější.
Některé věci prostě nejdou naplánovat na minutu.
A když potřebuji, aby něco opravdu proběhlo přesně, raději si nechám časovou rezervu.
Hluk je úplně jiná kapitola
Na jednu věc jsem si ale zvykala opravdu dlouho.
Na hluk.
V Česku jsem byla zvyklá, že večer se život postupně zklidní. Samozřejmě záleží na tom, kde člověk bydlí, ale obecně jsem měla pocit, že noc znamená klid.
V Egyptě jsem poznala úplně jiný rytmus.
Lidé jsou venku, povídají si, jezdí auta, někde hraje hudba, někdo telefonuje a děti si hrají.
Zpočátku jsem večer ležela v posteli a říkala si, jak může někdo v tomhle usnout.
Můj manžel usnul úplně bez problémů.
Já jsem potřebovala čas.
Dnes už mě běžný ruch tolik neruší. Dokonce jsou chvíle, kdy mi připadá zvláštní, když je někde úplné ticho.
Pořád ale existují dny, kdy bych si nejraději zalezla do českého lesa a užívala si naprosté ticho.
Teplo není jen příjemné počasí
Když jsem jezdila do Egypta jako turistka, milovala jsem slunce.
Teď už se na něj dívám trochu jinak.
Když je člověk na dovolené a je mu horko, může jít do klimatizovaného hotelu, dát si studený nápoj a odpočívat.
Když v tom počasí žijete, musíte normálně fungovat.
Jít nakoupit.
Uvařit.
Něco vyřídit.
Někam jet.
A najednou zjistíte, že vedro není jen krásné počasí.
Je to něco, podle čeho plánujete den.
Časem jsem se naučila přizpůsobovat tomu svůj režim.
Některé věci vyřídím ráno, jiné až později.
A v největším horku se snažím být tam, kde je možné se ochladit.
Nakupování je samostatný zážitek
V Česku vejdu do obchodu, vezmu si, co potřebuji, zaplatím a jdu.
V Egyptě jsem si musela zvyknout na úplně jiný styl nakupování.
Ne všechno funguje stejně jako doma.
Některé obchody jsou malé, jiné obrovské. Některé věci koupíte bez problémů, jindy je musíte hledat.
A pak je tu smlouvání.
Na některých místech je naprosto běžné o ceně diskutovat.
Zpočátku mi to bylo nepříjemné.
Připadala jsem si, jako bych se hádala kvůli pár korunám.
Časem jsem pochopila, že je to součást místní kultury a že ne každý obchod funguje stejně.
Dnes už dokážu poznat, kdy je smlouvání součástí situace a kdy má smysl prostě zaplatit cenu, která je uvedená.
Rodina se neobjednává
Jedna z věcí, které jsem si musela opravdu osvojit, je spontánnost rodinného života.
V Česku jsme zvyklí na plánování.
„Můžeme se vidět v sobotu?“
„Ve dvě mám čas.“
„Přijďte příští týden.“
V Egyptě jsem zažila mnohem více situací, kdy se prostě někdo objeví.
A samozřejmě je to někdy krásné.
Jindy bych opravdu ocenila, kdyby mi někdo dal vědět alespoň hodinu dopředu.
Jenže postupně jsem pochopila, že rodinná návštěva tady často není žádná velká událost.
Je to součást běžného dne.
A tak už dnes nepanikařím, když někdo oznámí, že přijde.
Maximálně uklidím to nejnutnější a doufám, že nikdo nebude kontrolovat skříně.
Musela jsem si zvyknout na větší zájem o soukromí
Tohle bylo pro mě jako Češku možná ještě náročnější než návštěvy.
Lidé se ptají.
A ptají se hodně.
Jak se máme.
Kam jedeme.
Co budeme dělat.
Kdy budeme mít děti.
Kde pracuji.
Kolik jsme za něco zaplatili.
Zpočátku jsem si říkala, že do toho přece nikomu nic není.
A z českého pohledu tomu pořád rozumím.
Jenže postupně jsem začala rozlišovat mezi skutečným vměšováním a obyčejným zájmem.
Ne každá otázka znamená, že mě chce někdo kontrolovat.
Někdy se prostě lidé snaží navázat kontakt.
Naučila jsem se proto některé otázky nebrat tak osobně.
A pokud je něco opravdu příliš osobní, jednoduše odpovím tak, jak mi vyhovuje.
Oblékání jsem začala řešit jinak
Další věc, na kterou jsem si musela zvyknout, bylo přemýšlení o oblečení podle toho, kde právě jsem.
Neznamená to, že jsem po přestěhování úplně změnila svůj šatník.
Ale začala jsem mnohem víc rozlišovat mezi turistickými oblastmi a běžným životem.
To, co je úplně normální na pláži nebo v hotelovém resortu, nemusí být vhodné všude.
A člověk si toho začne všímat hlavně tehdy, když nechce zbytečně přitahovat pozornost.
Pro mě to nebylo o tom, že bych najednou dostala seznam zákazů.
Spíš jsem postupně pochopila místní prostředí.
A naučila se podle něj rozhodovat.
Čeština mi najednou začala připadat jako poklad
Možná nejvtipnější je, že čím déle žiju v Egyptě, tím víc si uvědomuji, jak moc mi někdy chybí čeština.
Když jsem doma, člověk nad jazykem nepřemýšlí.
Tady si najednou uvědomíte, jak příjemné je mluvit bez přemýšlení.
Jak krásné je říct vtip a vědět, že druhý člověk pochopí přesně ten význam.
Jak příjemné je slyšet svůj jazyk někde úplně nečekaně.
Arabštinu jsem si samozřejmě postupně osvojovala a učím se dál.
Ale čeština pro mě zůstává místem, kam se v hlavě můžu vrátit.
A někdy si s manželem pustíme českou písničku nebo mu vysvětluji nějaké české slovo a oba se smějeme tomu, jak zní v arabštině.
Jídlo? To byla láska i boj
Egyptskou kuchyni mám ráda.
Opravdu.
Ale po určité době jsem začala toužit po jídlech, která mi připomínají domov.
Najednou mi chyběly věci, nad kterými jsem v Česku nikdy nepřemýšlela.
A zjistila jsem, že člověk může milovat egyptské jídlo a zároveň mít obrovskou radost, když se dostane k něčemu českému.
Dnes už máme doma takový malý kulturní kompromis.
Někdy vařím něco českého.
Jindy vaříme egyptsky.
A občas vznikne něco mezi tím.
Ne vždycky to dopadne dokonale.
Ale většinou se najíme.
A to je hlavní.
Nejtěžší bylo přestat všechno porovnávat
Asi největší změna přišla ve chvíli, kdy jsem přestala každou věc srovnávat s Českem.
Zpočátku jsem v hlavě pořád říkala:
„U nás by to fungovalo jinak.“
„U nás by to bylo rychlejší.“
„U nás se tohle dělá takhle.“
Jenže pak mi došlo, že pokud budu žít v Egyptě, nemůžu očekávat, že se celý Egypt přizpůsobí mně.
To neznamená, že musím přijmout úplně všechno.
Některé věci mi stále vadí.
Některým nerozumím.
U některých si stále říkám, že v Česku bych je řešila jinak.
Ale už nemám potřebu všechno okamžitě hodnotit podle českých měřítek.
A to mi paradoxně přineslo mnohem větší klid.
Dnes už vím, že domov může vypadat jinak
Když jsem se do Egypta stěhovala, bála jsem se, že se budu pořád cítit jako cizinka.
A někdy se tak samozřejmě cítím.
Ale zároveň jsem si tady vytvořila vlastní život.
Mám manžela, naše zvyky, naše malé rituály a místa, která mám ráda.
Pořád jsem Češka.
Nezměnila jsem se v egyptskou ženu jen tím, že jsem se přestěhovala.
Ale už také nejsem stejná Češka jako předtím.
Egypt mě naučil zpomalit.
Být trpělivější.
Brát některé věci s větším nadhledem.
A především pochopit, že to, co je pro mě normální, nemusí být normální pro někoho jiného.
Na některé věci jsem si zvykla rychle.
Na jiné mi trvalo měsíce nebo roky.
A některé mě nejspíš budou vytáčet navždy.
Ale možná právě o tom život v jiné zemi je.
Nezměníte kvůli němu celý svět.
Postupně ale změníte způsob, jakým se na něj díváte.
