Článek
Řeknete si: exekuce, to není politické téma. Bohužel je a může být.
V České republice žije v exekuci zhruba šest set tisíc lidí. To není okrajová skupina několika nezodpovědných jednotlivců. To je populace velikosti velkého města (popravdě je to město velikostí někde mezi Prahou a Brnem). Proti těmto lidem běží dohromady několik milionů exekučních řízení (v současnosti kolem 3.000.000 exekucí)
Dluhy se mají platit. To je věta, se kterou se dá těžko nesouhlasit. Věřitel má mít možnost domoci se svého práva. Pokud někdo dluží, nemá být jediným výsledkem pokrčení rameny a poznámka, že se s tím nedá nic dělat.
Jenže mezi vymáháním dluhu a rozbitím života člověka je rozdíl. Exekuce nemá být trestem. Má být cestou, jak má být vymoženo plnění.
Současný český exekuční systém se v mnoha případech nechová jen jako způsob, jak vymoci soudem uznané plnění. V praxi se opravdu často stává trestem. Ne trestem podle trestního zákoníku, ale trestem podle následků. Člověku se zablokují účty, zkomplikuje se mu přístup k práci, platbám, digitálním službám a běžnému fungování. Najednou není jen dlužník. Je člověk v nouzovém režimu.
Do exekuce se přitom člověk nemusí dostat jen tak, že si bezhlavě půjčuje a odmítá platit. To je pohodlný obraz, ale zdaleka ne úplný. Stačí nemoc, ztráta práce, rozvod, krach podnikání, ručení za někoho jiného, chyba v administrativě, špatně doručený dopis, starý závazek, nevýhodná smlouva, podvod nebo kombinace několika menších ran za sebou. Některým problémům se vyhnout dá. Jiným ne vždy. A i tam, kde člověk udělal chybu, neplatí, že má být za jednu chybu doživotně vyřazen z normálního ekonomického života.
Problém není pouze samotná výše dluhu. Často je problém v tom, jak dluh narůstá. Původní částka může být relativně malá. Pak přijdou úroky, smluvní pokuty, náklady řízení, náklady exekuce, další poplatky a další právní vrstva. Po letech už se nevymáhá původní dluh, ale složenina dluhu, sankcí a nákladů. V některých případech navíc dluhy vznikaly v prostředí pochybných rozhodčích doložek, predátorských úvěrů a poskytovatelů, kteří velmi dobře věděli, na kom vydělávají.
To neznamená, že každá exekuce je nelegitimní. Většina exekucí má nějaký právní základ. Ale právní základ ještě neznamená, že systém jako celek funguje rozumně. A spravedlivě.
Je také potřeba říct jednu nepříjemnou věc: část rizika, které by v normálním obchodním vztahu měl nést věřitel jako své podnikatelské riziko, se v exekučním systému snadno přesouvá na dlužníka. Poskytovatel úvěru, služeb nebo zboží uzavírá obchody dobrovolně. A uzavírá je s cílem dosáhnout zisku. Při čemž zisk znamená i riziko. Má hodnotit toto riziko, komu půjčuje nebo komu poskytuje plnění. Nemůže být rozumné, aby špatně oceněné obchodní riziko bylo následně bez omezení přeneseno na člověka tak, že mu zničí účet, zaměstnatelnost a běžný život.
Věřitel má mít ochranu. Ale ochrana věřitele nemá znamenat, že dlužník automaticky nese i všechny následky cizího obchodního modelu a špatně nastaveného rizika. A ochranu má mít i osoba, jejíž schopnost se bránit je podstatně menší, než ochrana velké instituce.
Zvláštní a typicky českou kapitolou je doručování písemností. Mnoho exekucí a navazujících problémů stojí na fikci doručení: stát právně předpokládá, že se člověk s písemností seznámil, i když se s ní ve skutečnosti seznámit nemohl. Tento princip má nějakou logiku. Řízení nemůže donekonečna stát na tom, že si někdo nepřebírá poštu. Jenže v praxi se z fikce doručení často stává nástroj, kterým se administrativní problém státu přesouvá na jednotlivce. Proto v USA existují soudní doručovatelé, kteří adresáta naleznou kdekoliv, a písemnost mu předají. To není samoúčelné. Stát by neměl přesouvat své povinnosti na občany. Ale dělá to.
Stát není dlouhodobě schopen zajistit, aby se důležité písemnosti k lidem skutečně a spolehlivě dostávaly. Přesto z doručování vyvozuje velmi tvrdé následky. Člověk se může dostat do situace, kdy mu uběhne lhůta, vznikne pravomocné rozhodnutí, rozběhne se exekuce, a on se o tom reálně dozví až ve chvíli, kdy už je pozdě.
Ještě problematičtější je zpřísňování přes konstrukce typu „sféra dosahu“. Tedy představa, že pokud se písemnost nějak ocitla v prostoru, který má člověk teoreticky kontrolovat, má nést následky, jako by ji skutečně převzal. A sférou dosahu je například i poštovní schránka, nebo místa, kde máte nahlášený trvalý pobyt. Kolikrát mi stát poslal dokument přes Českou poštu, která mi jej vhodila do schránky na mém starém bydlišti a já se o něm dozvěděl až kdo ví kdy. A v tomto případě argumentace datovou schránkou a povinností dodávat poštu do ní nepomohla. Tím, že jste dopis vybral po půl roce ze schránky a pak jste reklamoval cestu doručení je důkaz o doručení. To může dávat smysl u někoho, kdo se doručení vědomě vyhýbá. Ale v běžném životě to může tvrdě dopadnout i na lidi, kteří se stěhují, řeší nemoc, rozpad rodiny, ztrátu bydlení, práci v jiném místě nebo prostě administrativně nezvládli chaos svého života. Takže, hlavně na lidi v exekucích, kteří se zdržují po ubytovnách a ne v místě pobytu.
Paradoxní je, že stát přitom má nástroj, který by mohl být mnohem spolehlivější: datové schránky. Pokud člověk datovou schránku má a pravidelně ji používá, měla by být u institucionální komunikace jasně preferovanou, a v některých případech jedinou rozhodnou adresou. Místo toho systém často udržuje několik paralelních doručovacích kanálů, z nichž každý může spustit tvrdé právní následky, ale žádný nezaručuje, že se člověk o věci skutečně včas dozví. Jestliže je stát tvrdý na doručování jedné straně potenciálního sporu, ať je tvrdý i na druhou stranu. Advokáti musí mít datovou schránku. Tak ať do datové schránky musí i psát dlužníkům. Pokud dlužníci datovou schránku mají.
Výsledkem je další past. Právní systém předpokládá bdělého, stabilního, administrativně zdatného člověka s trvalou adresou, přístupem k poště, přehledem o řízeních a schopností reagovat ve lhůtách. Jenže mnoho lidí v dluhových problémech žije přesně opačný život: nestabilní, přetížený, často chaotický a bez právní pomoci. Fikce doručení pak není neutrální technické pravidlo. Je to mechanismus, kterým se člověk může dostat do exekuce, aniž by měl reálnou šanci včas reagovat. Nehledě na to, že by se mohl bránit.
Další problém je obrana. Člověk v exekuci se často nedokáže účinně bránit, i kdyby k tomu měl věcné důvody. Nemá peníze na právníka, nemá energii na další řízení a bezplatné právní poradny nebo pro bono organizace jsou přetížené. Systém tak předpokládá, že se dlužník bude bránit právní cestou, ale ve skutečnosti mu k tomu často chybí prostředky, znalosti i síla.
A tam, kde zákon později zavádí korekce starých excesů, například zastavování dlouhodobě bezvýsledných exekucí, vzniká další problém: někteří věřitelé a jejich zástupci hledají způsoby, jak tato pravidla obejít nebo oddálit jejich dopad (například si najdou někoho, kdo na staré exekuce zaplatí pár desítek korun a tím je oživí). Pro člověka v exekuci to znamená, že ani zákonná brzda nemusí být skutečnou brzdou, pokud proti němu stojí někdo s právním aparátem, časem a motivací udržet řízení při životě.
Historicky vznikl současný systém soukromých soudních exekutorů jako pokus zefektivnit vymáhání dluhů. Jenže vznikla také velmi silná profesní skupina se značnými pravomocemi. Exekutor je soukromý vykonavatel veřejné moci. To je samo o sobě citlivá konstrukce. Pokud kontrolní a kárné mechanismy nejsou dostatečně rychlé, citelné a srozumitelné, vzniká dojem, že moc je velká, ale odpovědnost malá.
Soukromé exekutory uvedl do života Miloš Zeman – tedy za jeho vlády byl schválen a zaveden do praxe Exekuční Řád. Jeho původní verze byla … velmi nekonformní. V roce 2013 přišla první novelizace. Trochu pomohla. Ale ne moc. Poslední novelizace provedená v roce 2023 zavedla další pravidla a pomohla povinným (dlužníkům) ale stále neodstranila to hlavní. Neudělala z exekuce cestu k vymožení práva a ne k trestu. Konečně se nejde divit, že při Zemanově první i druhé prezidentské kandidatuře přispěli velcí exekutoři docela velkými částkami na jeho kampaň. To je první setkání exekucí a politiky.
A teď k běžnému životu.
Dnes už se nedá normálně žít jen s hotovosti. Nájem, telefon, internet, poplatky, e-shopy, aplikace, jízdenky, rezervace, úřední platby — všude se předpokládá účet, karta, okamžitá platba, elektronická identita, bankovní převod. Člověk bez použitelného účtu není jen nepohodlně omezený. Je vyřazený z normálního provozu.
Ano, existuje chráněný účet. Jenže chráněný účet není plnohodnotný běžný účet. Je to spíš omezené výdejní okno na peníze, které systém uzná jako chráněné. Hotovost na něj běžně nevložíte. Peníze, které nejsou uznané jako chráněný příjem, se k vám nemusí dostat. A pokud potřebujete z hotovosti zaplatit něco digitálně, narazíte na absurdní problém: peníze fyzicky máte, ale nemáte je jak normálně použít. Některé banky (Air Bank, například) ke chráněnému účtu nevydávají karty. Takže s účtem můžete platit příkazy, nájem, faktury, ale k hotovosti se dostanete jen na pobočce. Exekutoři někdy zřízení chráněného konta blokují. Prostě nedají souhlas bance aby převáděla na chráněný účet nezabavitelnou část příjmu povinného. Když máte exekucí víc, musíte mít od každého exekutora souhlas. Stačí jeden exekutor, který souhlas nevydá a konto je nefunkční.
A nastupuje nouzový režim. Předplacené služby, hotovostní platby s poplatkem, provizorní karty, omezené limity, dražší převody, složenky, terminály. Člověk v exekuci tak často platí zvláštní daň z nouze. Ten, kdo má nejméně prostoru, platí za základní fungování víc.
Další problém je práce. Zaměstnavatelé se lidí s exekucemi často bojí. Znamenají pro ně administrativu, srážky ze mzdy, komunikaci s exekutory a riziko chyb. Člověk, který by měl pracovat a splácet, se tak stává pro zaměstnavatele komplikací. Tím se zase snižuje jeho šance vydělávat legálně. A systém, který chce vymoci peníze, si sám podřezává větev: komplikuje dlužníkovi možnost ty peníze vydělat. A zbaví člověka budoucnosti.
To je základní absurdita. Věřitel potřebuje, aby dlužník měl příjem. Stát potřebuje, aby dlužník pracoval, platil daně a nepropadl do šedé ekonomiky. Společnost potřebuje, aby se člověk mohl vrátit do normálního života. Jenže exekuční režim mu často udělá pravý opak: ztíží použití účtu, práci, platby i každodenní provoz.
Exekuce navíc nebere jen peníze. Bere opravdu i budoucnost. Člověk v exekuci často ztrácí možnost plánovat. Hůř hledá práci, hůř řeší bydlení, hůř si udrží účet, hůř funguje v digitální ekonomice a každé zlepšení se okamžitě mění v otázku, kdo mu ho zabaví. Ostatně: je komické, když si povinný koupí za peníze, které jsou chráněné věc, kterou potřebuje a exekutor mi jí následně zabaví, protože podle logiky exekučního řádu předmět koupený z čistých peněz není sám čistý.
Když člověk nevidí konec, přestává se chovat jako někdo, kdo má před sebou návrat. Začne fungovat ze dne na den. A to je špatně pro něj, pro věřitele i pro stát.
Často se říká: když je člověk v exekucích, ať jde do insolvence. Jenže ani insolvence taky není automaticky dostupné a jednoduché řešení pro každého. Vyžaduje splnění podmínek, stabilní příjem, administrativní schopnost projít insolvenčním řízením a často také psychickou kapacitu vůbec celou věc začít. Člověk, který je už roky semletý exekucemi, špatným bydlením, nejistou prací a strachem z každého dopisu, nemusí být schopen podat perfektně připravený návrh a udržet celý proces v chodu.A vlastně ani sám návrh podat nemůže. Musí si jej nechat sepsat.
Navíc insolvence sama o sobě znamená další režim omezení. Je sice přehlednější než souběh mnoha exekucí, protože peníze se rozdělují přes insolvenčního správce mezi přihlášené věřitele. Ale pořád je to režim, ve kterém člověk několik let žije pod dohledem, s omezenými prostředky a s vědomím, že každá chyba může mít vážné následky. Není to návrat do normálního života. Je to řízený průchod tunelem, do kterého se navíc ne každý dostane.
V oddlužení žijí desetitisíce až přibližně sto tisíc lidí. To je přibližně velikost Olomouce. I toto číslo ukazuje, že nejde o okrajovou zkušenost několika jednotlivců, ale o samostatnou vrstvu lidí žijících v právně-ekonomickém režimu mimo běžnou normalitu. A zároveň je to jen část těch, kdo mají dluhový problém. Statisíce dalších zůstávají v exekucích, často proto, že insolvence je pro ně nedostupná, nesrozumitelná, psychicky nepředstavitelná, nebo se prostě bojí dalšího řízení, které může znovu skončit pádem.
Formálně exekuce není trest. Má být způsobem vymáhání plnění. Ale pokud její praktický účinek spočívá v tom, že člověku zničí přístup k účtu, zaměstnání, digitálním platbám a běžnému životu, pak se jako trest chová. Jedná se o trest omezení svobody existence. Trest, který není vynesen trestním soudem, není plněn ve věznicích a jen odsouzeným.
Dluh má být splatitelný. Jestliže systém z dluhu udělá doživotní stav, ve kterém člověk nemá normální účet, normální práci, normální platby ani normální perspektivu, pak už nejde jen o vymáhání. Jde o ztrátu budoucnosti.
A teď politický rozměr, který je ale neméně závažný. Možná podstatně závažnější než problém právní.
Šest set tisíc lidí v exekuci znamená šest set tisíc potenciálních voličů. Často jde o lidi, kteří mají zkušenost se systémem jako s něčím nepřátelským, neprůhledným a ponižujícím. Lidi, kteří slyší „dluhy se mají platit“, ale zároveň zažívají, že jim systém bere nástroje, kterými by mohli normálně žít a splácet. Lidi, kteří mají pocit, že je nikdo neposlouchá, jen moralizuje. A hází klacky pod nohy, nebo se dívá pryč, když jim někdo pod nohy ty klacky hází.
To je politicky nebezpečné.
Pokud tuto skupinu dlouhodobě ignoruje rozumná politika, jednou ji může oslovit politika nerozumná. Někdo přijde a řekne: „Já vás chápu. Oni vás zničili. Já jim to spočítám.“ A nebude mu muset jít o řešení. Bude mu stačit nasměrovat vztek. Taková skupina lidí se dá politicky použít velmi snadno, pokud se předtím dlouho nechá v bezmoci a ponížení. Jistě, 600 000 lidí není majorita. Ale na vybudování dobře organizovatelné opoziční účelové síly to velmi dobře stačí. 600 000 voličů je víc než voličů STAN, nebo Pirátů. A je to dvojnásobek voličů SPD a MOTO.
Řešení není říct, že dluhy se nemají platit. To by bylo nespravedlivé vůči věřitelům a hloupé vůči celému právnímu systému.
Řešení je říct něco jiného:
Dluhy se mají platit, ale exekuce nesmí člověka vyřadit z normální ekonomiky. Člověk v exekuci musí mít možnost legálně pracovat, mít použitelný účet, přijímat mzdu, platit digitálně, zacházet s hotovostí bez absurdních překážek a vidět před sebou nějaký konec. Vymáhání nemá být stroj na sociální smrt. A Vymáhání není trest. Byť se tak dnes chová.
Jestli chceme, aby lidé spláceli, musíme jim nechat nástroje, kterými mohou vydělávat a fungovat. Systém, který z dlužníka udělá ekonomického vyhnance, není jen tvrdý. Je hlavně špatně navržený.
Exekuce má vymoci dluh.
Nemá z člověka udělat občana druhé kategorie. A vůbec ne trestance pomalu z doby Charlese Dickense.
