Článek
Přicházím na svět s omotanou pupeční šňůrou okolo krku. Že by má dětská dušička přece jen věděla, co ji čeká? Chtěla to vzdát na přelomu bezpečí a vstupu do neznámého světa?
Je mi téměř 40 a stále tu jsem.
S velkou tíží o které jsem myslela, že neexistuje. Že to je jen výplod mé fantazie. Jen záblesky v hlavě jako fotografie nebo krátké videonahrávky.
Na rodičovské „dovolené“ se mi začly spouštět panické ataky, které přicházely náhle, bez ohlášení.
S jednou specifickou atakou mě přímo z domu odvezla záchranná služba. Nevěděla jsem, co se děje. Co to je.
Měla jsem v hlavě pocit těžkého balvanu, který zesiloval. Spadla mi pusa, špatně se mi mluvilo, nohy mě neposlouchaly a sotva jsem udržela pohárek s vodou v ruce. Srdce mi bušilo v celém těle.
A diagnóza po všech vyšetřeních byla jasná, panická ataka s tetanií.
Dodržela jsem vše, jak mi bylo doporučeno včetně toho, rozklíčovat mé démony v hlavě za pomocí psychologa.
Diagnóza kromě panické ataky byla také úzkostná porucha a deprese. Na doporučení jsem si rovněž nasadila selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu - čili léčivo řazené mezi antidepresiva.
Bylo mi řečeno, že mi dodá větší odolnost a energii pro každý den.
Účinek však přišel zcela jiný než bylo očekáváno. Doplněním umělého hormonu do mozku se mi po náročných 6 týdnech, kdy je běžné, že první týdny užívání člověk cítí silné propady vlastní osobnosti, změnil život. Začaly se mi vybavovat a skládat obrazy zneužívání. Začalo se skládat puzzle do plného obrazu. To otevírání bylo a je stále velmi bolestné.
Otec si myslel, že si to tajemství vezme do hrobu. Nejspíš zapomněl, že hlavní svědek zůstal naživu - jeho dcera - Já.
On a já, v posteli. Ležím vedle něj. Strnulé tělo a pohled do prázdna. Cítím jeho opakované doteky. Ale ne takové, jaké by dcera měla od svého otce cítit, to hřejivé obětí s obrovskou dávkou otcovské lásky. Pohlazení, které mělo vyjadřovat bezpečný přístav a opěrnou zeď pro křehkou nevinnou malinkou holčičku…Byly přesně takové, které měly patřit jeho ženě, mé mámě.
Jeho prsty mi dráždily tu nejintimnější oblast ženství.
Takové doteky byly pro mou dětskou duši jako hlazení ostnatým drátem, který vytvoří jizvy na celý život. Které ale bohužel nejsou vidět. Ne tak, abych mohla tyto jizvy ukázat mámě, aby mi uvěřila, že to bolí tolik, že jsem v ten čas ztratila půdu pod nohama do budoucna. Věřím tomu, že kdyby byly reálně vidět, ošetřila by mi je a dala tolik lásky, kolik by bylo potřeba, zažehnala by mi bolest svým obětím a jizvy by ztratily schopnost můj život ovládat.
Byla jsem otcova loutka na uspokojování jeho kontaktních potřeb po ránu. Po probuzení.
A v tomto čase už to obrovské břemeno pouštím. Prolomila jsem mlčenlivost. Prolomila jsem zábranu, která mi bránila se volně nadechnout.
Velkou část života jsem se nevědomě od této mé části malé holčičky odstřihla. A celý život jsem ji hledala.
Bez mapy, bez návodu. Hledala jsem ji ve vztazích, hledala jsem ji několik desítek let. Byla schovaná za kupou chronických nemocí. Ta maličká princezna ve mně, která chtěla znát pravdu, která hledala odpovědi na život.
A chtěla bych ji tímto článkem dát svoji poklonu a hlubokou úctu za to, jak silná a statečná na té cestě byla.
Že nevzdala život, který se jí vymykal z rukou. Že bojovala i když často padala na dno bez pomoci.
Nevěděla jsem, že to, co mě celý život provázelo jako pocity prázdnoty a beznaděje s myšlenkami na ukončení života, jsou deprese. Nevěděla jsem, že když se mi v hlavě line kupa hrůzostrašných scénářů bez reálného základu, jsou úzkosti.
A už vůbec jsem nevěděla, že nesu tak obrovské břemeno celý dosavadní život. Protože jsem se nevědomky od té zraněné holčičky oddělila a zapomněla na ni i na to, co se stalo. Podvědomí ale zcela jistě ne.
Bohužel to nebyla poslední věc z mého dětství.
V přelomu mezi předškolním a školním věkem se mě pokusil opět na intimní partie osahávat otcův strýc. Tohle mělo naštěstí dobrý konec, kupa oblečení, kterou jsem na sobě měla, mu nedovolila kontakt s kůží na kůži a já se mu vysmekla a utekla.
O pár let později, kdy už jsem byla na prvním stupni ZŠ, přišla další fatální zkušenost.
Jako děti jsme si hrávali u babičky, já, sestřenka a 2 bratranci. Já byla v kruhu nejmladší člen. Bohužel. Neměla jsem nad situací žádnou kontrolu.
Jeden z bratranců mě začal výrazněji šikanovat, kromě slovních narážek mě mimo jiné střelil vzduchovou pistolí - kvérem, do stehna.
Ale ani to nebylo zdaleka všechno.
Protože přišlo na sexuální hrátky. Nedokázala jsem se bránit, protože jsem nevěděla, že mám. Vše jsem brala jako hru bez možnosti vidět důsledky do budoucna.
Sexuální předehry se zvrtly na skutečný sex, který trval od mých 8 let do první menstruace. Výměnou za to, že šikana už se nekonala a na veřejnosti mě spíše přehlížel.
Druhý starší bratranec se pokusil o stejnou věc avšak naštěstí bez úspěchu, vystačil si s mými stehny.
Moje pocity byly však v tu dobu velmi zkreslené. Bylo mi jedno co se děje, když jsem cítila fyzickou blízkost a tělesné teplo.
Pamatuji si na den, kdy se ke mně bratranec lísal a já řekla poprvé své NE. Začalo se mi měnit vědomí o vlastním těle, začala jsem dospívat, začala jsem cítit, že něco není v pořádku.
Hned druhý den od svého prvního NE, jsem se stala ženou. Nastala má první cyklická menstruační fáze. A od té doby jsem si vědomě hlídala, koho ke svému tělu pustím. A nejspíše v této fázi jsem se začala oddělovat sama od sebe, od své podstaty, od života.
Uzavřela jsem srdce a začala žít nevědomý život, jakoby se nic nestalo. Ale přesto jsem se cítila, jako bych na tuto zem nepatřila. Cítila jsem se jiná. Divná. Zvláštní. A přes veškerou snahu zapadnout do běžného života se mi ten běžný život začal vzdalovat čím dál víc.
Dospěla jsem. Vdala jsem se. Přála si dítě. Ovšem po svatbě jsem pochopila, že tehdy můj manžel o rodinný život nestál.
A já začla cítit první niterní bolest, že nejspíše po několik let vlastní dítě nebudu nosit pod srdcem a po té v náručí, jak jsem si přála a jak jsem snila. S každým dalším měsícem, rokem, jsem cítila větší a větším vnitřní až neúnosnou prázdnotu. V tu dobu jsem ale vůbec netušila, že ona skutečná bolest, která mi brala životní štěstí nebyla v nenaplněné touze mít vlastní dítě, ale v tom, že jsem nevědomě odstřihla to své vnitřní. Podvědomě jsem se chtěla vyhnout bolesti, ale přišla v jiné formě.
Místo dítěte měl však můj tehdejší manžel jiné touhy. A dokud jsem mu je naplňovala, byl spokojený, ale moje srdce prázdné. Plná skříň všemožných latexových oblečků včetně PVC, gumáků, plynových masek za desetitisíce.
Fotil mě a naplňoval své fetišistické potřeby při sexu, kdy nebylo vidět ani kousek mé kůže ani tváře. Postupem času mu mé tělo přestalo připadat atraktivní. Stala jsem se spíše živým předmětem na letexovoPVC experimenty.
Když jsem se od něj rozhodla definitivně odejít, bez možnosti okamžitého náhradního bydlení, jsme si rozdělili pokoje, nájem i vše ostatní jsme platili vždy napůl.
Přála jsem si ukončit tento vztah s respektem, poděkováním a s klidem. Mluvili jsme spolu jako rozumní dospělí a dokonce objednal společnou pizzu. Vše se vyvíjelo velmi hezky. Druhý den jsem mu přišla říct, že si budu postupně hledat nějaké bydlení, ale že to nebude hned.
V tu chvíli na mě pohlédl nepříčetným pohledem a začal mě slovně napadat.
V původní ložnici mi nechal koberec. Do obývacího pokoje si k velké pohovce nastěhoval celou manželskou postel, řekl mi ať si své věci z ledničky dám kam chci a v jeho pračce prát také nebudu.
Životní cesta se stala hledáním vlastní sebelásky, která se ale nemohla naplnit zcela, dokud jsem se skrze terapie nesetkala se svým vnitřním dítětem. Byl to však dlouholetý a postupný proces. Skrze každou další prožitou bolest, jak fyzickou chronickou, tak i tu vnitřní, jsem se dostávala blíže sama k sobě.
Prošla jsem od doby rozvodu tolik vztahů, že by to jinému vystačilo na několik životů.
6× spontánní potrat s každým novým partnerem, a 1 vědomá interrupce a velmi bolestivý proces s loučením děťátka, které jsem si přála, ale které jsem nemohla na svět přivést. Muž se kterým jsem otěhotněla mi předal peníze na ukončení těhotenství a od té doby jsem o něm neslyšela.
Pracovat na sobě jsem ale nepřestávala. Zvedla jsem se a bojovala dál. Měnila zaměstnání, zkoušela jiná místa bydlení, seznamovala se s novými lidmi. Protože každá změna mi aktivovala motivaci a životní energii. Začala se ve mně otevírat intuice. Začala jsem se více cítit i vnímat. Začala jsem mít více ráda svoje tělo, svůj život. To mi dávalo jedinou sílu na to, abych zvládala unést těžké břemeno mého dětství, které jsem v tu dobu nesla zcela nevědomě.
Ale po všech velkých změnách jsem potkávala už více mužů, kteří si vážili mé přítomnosti. Kteří vnímali to, co říkám, aniž by šlo o sexuální záměr.
Začala jsem si tvořit život k obrazu svému tak, jak jsem si přála. Byla jsem více sama sebou. A v tom jsem potkala mého budoucího manžela.
Se kterým jsem se po vyčerpávajícím životě mohla zcela uvolnit do ženské energie. Otěhotněla jsem. Porodila jsem přirozeně i když porod trval den a půl, a to ambulantně. I když se na mém děložním čípku děly změny, o kterých jsem se dozvěděla o něco později - předrakovinový stav s nejagresivnějším rakovinovým HPV 16. Máme spolu krásnou dceru, kterou jsem zvládla kojit do 4 let.
A čím více jsem se uvolňovala, tím více jsem si myslela, že ztrácím životní energii. Ale dnes už vím, že jsem ji neztrácela, ale prostřednictvím silných vyčerpání, v pozici mámy, se mi otevřelo tak hluboké téma, o kterém už dnes můžu psát, občas i mluvit.
Tak moc jsem se celý život snažila zapadnout do běžného života. Tak moc jsem chtěla být součástí běžného životního procesu. Odpírala jsem si to, být jiná. Nechtěla jsem vlastní jinakost přijmout. A teď už není vyhnutí.
Uvnitř mě začal svítit první paprsek v temnotě. Poprvé v životě jsem okusila, co znamená přijmout celý život tak jak šel. A cítit tu maličkou princeznu uvnitř mě, na kterou jsem pyšná, že dokázala projít peklem a zároveň svítit i jiným lidem na cestě. Že nezanevřela na lidi, ani na muže…i když na to měla plné právo.
Jsem šťastná že já jsem já. Nikomu bych svůj život nedala. Je můj, je jedinečný plný síly a odvahy. Teď už vím, že si zasloužím mnoho péče a lásky. A že si krůček po krůčku začínám užívat vnější život prostřednictvím svého láskyplného srdce.
Ne každý den. Ale už podstatně často.
Když toto téma otevřu, pak vím že je čas si dopřát co nejvíce péče další dny, protože se cítím vyčerpaně. Ale už to břemeno nechci nést. Pouštím ho. Už mi neslouží. Ale děkuji. Bylo mým velkým učitelem abych pochopila, kolik síly v sobě mám.
A díky péči manžela mám konečně prostor na uzdravení mé bolavé duše. Ze srdce Ti děkuji!
A těm, co mi ublížili? Bůh, vesmír, peklo nebo nebe, si s nimi poradí nejlépe bez mého zásahu ve správný čas na správném místě bez ohledu na čas i prostor ☺️🩷
Amen.
