Článek
Volala jsem na syna Šimonka (8 let) asi po třetí, ať jde z vody. Bavilo ho skákat proti vlnám. Říkala jsem mu, že brácha s tátou už šli a já chci taky. On ale neposlouchal…
Najednou vyběhl z vody s řevem – a za ním se valila krev, jako kdyby ho kousl žralok. Lidé se otáčeli, utíkali z vody ven, a pak se kupili kolem nás, aby zjistili, co se stalo.
Šimonkova noha byla prořízlá přes celé chodidlo, v hloubce asi 1 cm. Po ruce jsem neměla nic, jen písek, který jsem mu tam rychle naplácala, abych zastavila krvácení. Nepomohlo to. Šimonek říkal, že stoupl na sklo. Řekla jsem to lidem kolem. Zavolali plavčíka, který mu to rychle ovázal a nesl ho na základnu. Ale noha stále krvácela.
Na základně nám řekli, ať ho zaneseme na recepci a pak do nemocnice. Plavčík ho nesl s krvácející nohou přes pláž, krev kapala za námi. Šli jsme přes akvapark, všude spousta lidí, co se otáčeli. Krev pořád kapala za námi. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem vzala z restaurace červený ubrus a ovázala mu to, aby to aspoň nekapalo po cestě.
Na recepci přiběhla security, že nás doprovodí do nemocnice, ať si nachystám věci. Manžel mi ale neotvíral dveře od pokoje, musela jsem zpátky na recepci žádat o náhradní kartu. Nakonec se sbalil i on. Já jen sundala mokré plavky, vzala boty, šaty, Šimonkovy věci, mobil a dináry. Noha mu pořád krvácela.
Starší syn Maty (12 let) zůstal na své narozeniny na pokoji sám. Manžel vzal našeho zraněného do náruče do taxíku. Security nás zavedla do taxi a jela s námi do první státní nemocnice. Ta ale byla v horším stavu než nemocnice u nás za 1. světové války. Všude plno lidí, žádný doktor, jen asistent, který odmítl Šimonka přijmout a ošetřit.
Museli jsme do druhé státní nemocnice, specializované na zlomeniny. Taxi, které nám zastavila sekuriťačka, by u nás dávno skončilo na šrotišti. Nemělo pásy a za jízdy se u mladého otevřely dveře, které jsem musela držet!
Červený ubrus už byl celý nasáklý krví. Odhodila jsem ho do rohu a omotala mu nohu bílým hotelovým ručníkem, co jsem měla v záloze. Ten rychle prosakoval a lidé v čekárně na něj jen koukali. Nechtěli ho vzít!
Chtěl pít a neměli jsme vodu. Nebylo tam vůbec nic. Poprosila jsem asi dvacet lidí kolem a jedna paní mi podala láhev. Šimonek se napil. Pak mi řekl, že se mu hůř dýchá, a začal zvracet do toho krvavého ručníku. Bledl přede mnou. Bylo jasné, že je zle – že může po takové ztrátě krve zkolabovat.
Začala jsem panicky křičet, že můj syn potřebuje doktora, že stále krvácí, nemůže dobře dýchat, zvracel, ztrácí vědomí a může zkolabovat. Mezitím jsem hledala cokoliv, co by krev zastavilo. Našla jsem obvaz a roli papíru. Manžel byl v šoku a přál si celou dobu, aby se to, co zažívá Šimonek, stalo raději jemu.
Konečně nás vzali do ošetřovny, co vypadala jak před 100 lety.Tam slezl zkrvavený chlap z lehátka, rychle to po něm utřeli hadrou, polili dezinfekcí a Šimonka položili na stejné místo. Konečně mu to nějakou destičkou zastavili a obvázali pořádně, takže to přestalo krvácet. Připadalo mi to, jako by krvácel celou hodinu.
Pak jsme čekali za závěsem. Naproti nám ležel muž, na kterého spadl 70kilový pytel cukru, když ho nakládal na loď. Měl vymlácené zuby, rozdrcený nos a zničené oko. Náhodou to byl bratr muže, který nás měl druhý den vzít na výlet. Vyjádřili jsme si navzájem pochopení a přáli si brzké uzdravení.
Z jeho strany padl nápad převést Šimonka do soukromé nemocnice. Také jsem měla čas již vše řešit, když se krvácení zastavilo. Pojišťovna mi potvrdila, že spolupracují s jednou soukromou nemocnicí v okolí a že vše proplatí. Jenže z této druhé státní nemocnice jsme se nemohli dostat – před branou byla vzpoura. Policie musela rozhánět agresivní dav, který chtěl dovnitř. Bylo jich asi dvacet. Security řekla manželovi, ať jde první s dítětem v náručí. Otevřeli nám obrovská kovová vrata s mřížemi a lidé nás naštěstí nechali projít, když uviděli dítě.
A pak – konečně – jsme se dostali do soukromé nemocnice. Všechno tam fungovalo a vypadalo jako doma v Česku. Bylo to, jako kdybychom se po tom šíleném chaosu konečně nadechli.
Nohu synovi zoperovali pod narkózou, sešívali mu nařízlou plantární fascii. Dostal berličky, čemuž jsme zbytek dovolené přizpůsobili.
Dostal také nakázáno, že musí poslouchat, když se mu něco řekne, jinak dostane na zadek.
A příště do moře už jen boty, i když je pláž písčitá a nikdo boty nemá… nikdy nevíme, co tam vlny přinesou.
