Článek
Zkuste si dnes v Praze sehnat malíře. Ne ledajakého — prostě normálního malíře, který přijde, vymaluje byt a nezmizí uprostřed práce. Budete volat, psát, prosit. A když se konečně někdo ozve, vyslechne vaše požadavky a řekne: „Tak to bude za šest týdnů.“
Šest. Týdnů. Na vymalování bytu.
Kdo za to může? Všichni — a nikdo
Čísla mluví jasně. Podle dat Hospodářské komory ČR chybí v Česku přes 30 000 řemeslníků. Učňovské obory se vylidňují už dvě dekády. Rodiče tlačí děti na gymnázia, střední odborné školy zavírají třídy a společnost řemeslníkům vzkazuje: jdi radši na vysokou, ať z tebe něco je.
Výsledek? Průměrný věk instalatéra v Česku se blíží padesátce. Za deset let odejde do důchodu generace, kterou nemá kdo nahradit.
A pak je tu druhá strana mince — řemeslníci, kteří fungují, si začali uvědomovat svou tržní hodnotu. Hodinové sazby 600–1 000 Kč už nejsou výjimkou, ale standard. Trh se převrátil: zákazník je ten, kdo prosí.
Technologie vstupují do hry — ale ne tak, jak byste čekali
Když se řekne „digitalizace řemesel“, většina lidí si představí robota, který pokládá dlažbu. Tak daleko ještě nejsme. Realita je prozaičtější, ale o to zajímavější.
V posledních letech v Evropě vyrostla řada platforem, které se snaží propojit zákazníky s řemeslníky — od lokálních projektů po globální hráče typu Myadam.pro. Princip je podobný: zadáte poptávku, systém vám najde dostupné řemeslníky ve vašem okolí, porovnáte recenze a ceny.
Zní to jednoduše. Jenže háček je jinde.
Digitalizace nevyrobí nové ruce
Žádná aplikace nevyřeší to, že v Česku prostě není dost lidí, kteří umí držet vrtačku a vědí, co je to sádrokarton. Platformy mohou zefektivnit párování nabídky a poptávky, mohou přidat transparentnost do odvětví, kde dosud vládla doporučení od sousedky a platby na ruku. Ale jedno neumí — nevytvoří řemeslníky z ničeho.
A přesně tady začíná skutečný problém.
Stavebnictví roste, ruce ubývají
Český stavební sektor hlásí rekordní objemy zakázek. Rezidenční výstavba se po covidovém útlumu zvedá, průmyslové haly rostou jak houby po dešti, a k tomu Green Deal tlačí na zateplování a výměnu kotlů v milionech domácností.
Kdo to všechno udělá?
Jedním z řešení je pracovní migrace — řemeslníci z Ukrajiny, Moldávie nebo Mongolska částečně zaplňují mezeru. Ale ani to nestačí a přináší vlastní komplikace: jazyková bariéra, uznávání kvalifikací, administrativa.
Co by opravdu pomohlo
Odpověď není sexy a neprodá se na sociálních sítích, ale je jednoduchá:
Musíme přestat dělat z učňáků občany druhé kategorie. Země jako Německo, Rakousko nebo Švýcarsko to pochopily dávno — tamní duální systém vzdělávání produkuje kvalifikované řemeslníky, kteří vydělávají srovnatelně s vysokoškoláky a mají jistotu práce do konce života.
V Česku zatím žijeme v iluzi, že titul z managementu na regionální univerzitě je hodnotnější než výuční list elektrikáře. Trh práce říká pravý opak.
Budoucnost? Drahá a digitální
Řemeslo v Česku čeká paradoxní budoucnost. Bude stále dražší, stále žádanější — a stále digitálnější. Ne proto, že by roboti nahradili zedníky, ale proto, že bez technologií se logistika tisíců drobných zakázek prostě nezvládne.
Otázka nezní, jestli se řemesla zdigitalizují. Otázka zní, jestli budeme mít dost řemeslníků, které zdigitalizujeme.
A na tu zatím nikdo nemá dobrou odpověď.
