Muž, který zvážil lidskou duši: Příběh Michela de Montaigne a zrození eseje

Žijeme v době, která si žádá jasné odpovědi, neochvějné názory a okamžitá řešení. Přesto – nebo možná právě proto – existuje myslitel z konce 16. století, jehož hlas k nám dnes promlouvá s neobyčejnou naléhavostí. Michel de Montaigne nebyl typem akademického filozofa, který by kázal z katedry. Byl to muž z masa a kostí, politik, diplomat a šlechtic, který uprostřed chaosu náboženských válek a osobních tragédií dokázal najít to nejdůležitější: vnitřní svobodu a odvahu pochybovat.

Stal se otcem literární formy, kterou dnes považujeme za samozřejmost, ale která ve své době znamenala naprostou revoluci v myšlení.

Od vážení zlata k testování myšlenek: Co je to vlastně esej?

Když Montaigne v roce 1580 vydal svou knihu pod názvem Essais, nevytvořil jen nový žánr, ale vtiskl tehdejšímu běžnému jazyku zcela nový rozměr. Když jsem počátkem devadesátých let během svého ročního studijního pobytu v Grenoblu propadl kouzlu francouzštiny, fascinovala mě právě hloubka a historie tamních slovíček. Právě tehdy jsem narazil i na jméno Michel de Montaigne a významné souvislosti jeho díla.

Jak ukazují etymologické slovníky, slovo essai (v angličtině essay) má totiž kořeny sahající k latinskému výrazu „exagium“– což znamenalo „vážení“ nebo „zkouška vážením“. V renesanční Francii to nebylo slovo pro literární cvičení. Mělo ryze praktické a technické významy:

A právě v tom spočívá genialita Montaigneova přístupu. On tamní technická synonyma přenesl do světa lidského vědomí.

„Co já vím?“ aneb Filozofie intelektuální pokory

Tento literární experiment byl přímým ztělesněním jeho slavného osobního hesla: „Que sais-je?“ (Co já vím?).

Montaigne žil v kruté době náboženských válek mezi katolíky a hugenoty. Viděl, jak lidé kvůli zdánlivým absolutním pravdám upalují své sousedy a plundrují zemi. Jeho skepse byla obranou proti tomuto fanatismu. Uvědomoval si, že lidský rozum je omezený a proměnlivý.

Protože věděl, že nic neví jistě, nemohl napsat žádné dogmatické pojednání nebo vědecký traktát. Napsal esej – tedy pouhý pokus o promyšlení tématu, ochutnávku myšlenek. Předmětem tohoto zkoumání navíc učinil sebe samého. Věřil, že pokud člověk dokáže do hloubky pochopit vlastní nálady, strachy, slabosti i radosti, pochopí tím celý lidský úděl. Jak ve svém vynikajícím českém překladu díla Eseje připomíná literární vědec Václav Černý, Montaigne se stal prvním autorem, který udělal ze svého vlastního „já“ objektivní vědeckou laboratoř.

Život jako radikální experiment a hluboké rány

Montaigneova schopnost nahlížet na svět s nadhledem nebyla lacinou pózou, ale výsledkem neobyčejného života plného paradoxů a bolesti. Jak ve své biografické studii ukazuje slavný rakouský spisovatel Stefan Zweig, Montaigneův život byl neustálým bojem o uhájení osobní nezávislosti v té nejméně svobodné době.

Jeho dětství bylo velkým pedagogickým experimentem jeho otce. Malý Michel byl hned po narození poslán na venkov k chudé rodině, aby poznal život prostých lidí. Když se vrátil na rodný zámek, všichni – včetně služebnictva – na něj museli mluvit výhradně latinsky. Francouzsky se začal učit až v sedmi letech. Aby jeho dětská psychika neutrpěla šok, byl každé ráno probouzen jemnou hrou na harfu nebo flétnu.

Intelektuální a duchovní souznění pak potkal v dospělosti u básníka Etienna de La Boétie. Bylo to hluboké přátelství, které však po pouhých čtyřech letech skončilo tragédií – La Boétie zemřel na úplavici Montaigneovi v náručí. Když se později lidé ptali Motagnea, proč si byli tak blízcí, odpověděl prostě: „Protože to byl on; protože jsem to byl já.“

Záhy přišly rány ještě krutější. Oženil se v stabilním, ale pragmatickém manželství z rozumu. S manželkou měli šest dcer, avšak pět z nich zemřelo v kojeneckém věku. Přežila pouze jediná. Montaigne tyto ztráty překonával s obdivuhodnou stoickou vyrovnaností, kterou čerpal z četby Seneky a Epiktéta. Smrt nevnímal jako nepřítele, ale jako přirozený zákon. Tvrdil, že „filozofovat znamená učit se umírat“.

Starosta v době moru a unavený cestovatel

Intelektuální klid hledal ve věži svého zámku, kde si zřídil knihovnu a na stropní trámy nechal vyřezat citáty antických skeptiků. Osud ho však v ústraní nenechal. V roce 1581 byl zvolen starostou Bordeaux. Město bylo politickým sudem s prachem a on musel neustále diplomaticky manévrovat mezi katolickým králem Jindřichem III. a protestantským vůdcem Jindřichem Navarrským. Na sklonku jeho mandátu navíc ve městě vypukla morová epidemie, která vyhladila třetinu obyvatel. Montaigne musel organizovat základní chod hroutícího se města v naprostém chaosu.

K tomu všemu od svých 45 let trpěl nesmírně bolestivou nemocí – ledvinovými kameny. Místo zoufalství však i ze své bolesti udělal předmět pozorování. Vydal se na velkou cestu po evropských lázních a ve svém deníku s humorem popisoval absurditu lidských zvyků. Cestování miloval, protože věřil, že člověka zbavuje národních předsudků a pýchy.

Věčný dialog a odkaz, který přežil

Své Eseje Montaigne nikdy nepovažoval za hotové. Neustále je doplňoval a dopisoval nové myšlenky na okraje již vytištěných stránek (tzv. Bordeauxský rukopis).

Na sklonku svého života potkal v Paříži Marii de Gournay, dvaadvacetiletou vysoce vzdělanou ženu. Stala se jeho „adoptivní dcerou“ (fille d'alliance) a intelektuální partnerkou. Byl to právě její hluboký respekt k jeho dílu, co zachránilo Montaigneův odkaz – po jeho smrti v roce 1592 pečlivě sesbírala všechny jeho rukopisné poznámky z okrajů stránek a vydala definitivní, kompletní verzi Esejů.

Michel de Montaigne zemřel ve věku 59 let na svém zámku, uprostřed neustálé práce a přemýšlení. Zanechal nám dílo, které dodnes funguje jako rozhovor s moudrým přítelem u krbu. Nenabízí nám dogmata, nýbrž metodu, jak žít. Jeho odkaz by se dal shrnout do jediné věty, která rezonuje napříč staletími a připomíná nám, co je v životě skutečnou hodnotou:

„Největší věc na světě je vědět, jak patřit sám sobě.“

♦ ♦ ♦

💡 Chcete vědět víc? Doporučené zdroje ke studiu: