Článek
Schované boty, zamčená místnost, kde už se rozbilo zamykání okna, klíček od skříňky s klíči připnout na klíče (na ty, které si nosím domů) a taky schovat. Když děti utečou, volat policii. „To je tak všechno, hezkou směnu,“ loučí se kolegyně po noční.
Jen si ujasnit postup – kdyby náhodou, teoreticky. Ve skutečnosti předpokládám, že to spíš nebudu potřebovat.
Zatím netuším, že je opravdu volat budu, taky se bohatě uvidíme. Ještě dnes – a to hned třikrát. Slečna šla ven a už nedorazila zpátky, plus shání jinou, která je v pátrání. Když ji na druhý pokus u nás zastihnou, za mé přítomnosti ji vyslýchají.
Při té příležitosti (pokaždé – s různými, několika!) překvapeně zjišťuju, že existují i normální. Chápaví, přátelští, pohodoví. To jsem doposud nikdy nezažila. – Řeč je o policajtech.
Jindy mi eskorta pěti ozbrojených přiveze děti. V půl šesté ráno, našli je v parku u hlaváku a – vyhodnotili jako ohrožené. Tři romští kluci v mikinách, u sebe mobil a nabíječku. Nezletilí, bez věcí, bez prostředků, v noci v Praze. Jsou tedy v nouzi. Protože se do ní sami dostali. Znají se, jsou ze stejného města a – všichni na útěku z domova. – Ovšem ne proto, že doma nechtějí být, že by jim rodiče ubližovali; oni si prostě jen – udělali výlet. Zdaleka, načerno vlakem. Nad ránem dorazili do Prahy, kde se pak chvilku potloukali, až si jich poblíž nádraží všimla hlídka. V protokolu se dočteme, že kluci spolupracují bez problémů. Tomu se není co divit. Policisté jsou vysocí, v uniformách, je to dramatické. Jako z akčního filmu. Tito však dvakrát příjemně nepůsobí.
Asi to kluky trochu vyděsilo.
„Příjmem se nezatěžujte,“ bylo nám řečeno na začátku, „to stejně úplně dělat nebudete“. – Formálně, do posledního dokumentu to na nás vážně není (i když i s papíry částečně pomáháme –); co se nás ovšem rozhodně týká, je ten samotný příjem dětí. Když se fyzicky dostanou z ulice na byt, na naše pracoviště, zatímco ředitelka spí.
Představíme se – jméno a věk (11, 13, 17, 35) a – něco těm dětem říct musím. Aby věděly, že jsme tu pro ně, že jsou v bezpečí. Myslím to dobře; vysvětlím nicméně tak, že – to nepochopí. Možná i díky těm policistům nabydou dojmu, že mají průšvih a – ze slavného ZDVOPu nám utečou. Zamčeným oknem, v erárním oblečení a cizích botách. Při první příležitosti, ani se tady moc neohřáli. Jenom si stihli zapálit na záchodě.
Když nám je po pár hodinách příslušník přiveze zpátky, nějak se podaří vysvětlit jim, že u nás nejsou za trest, že jim nic nehrozí. Tedy že zdrhat nemusí. Kluci to vezmou za své a – mají prázdniny. V Praze, daleko od domova, na státní náklady. Jednoho si obratem vyzvedne táta, zbývající dva si užívají. Zatímco naše děti musí do školy, jsou tito na mobilu. Svou školu mají daleko, přes půl republiky, tak tam logicky nemohou jít. Často volají s mámou, aby se pochlubili, jak se mají. Na kameře jí ukazují celý byt, nebo co zrovna obědvají. S vedením matky komplikovaně řeší, kdy která dorazí, aby si syna vyzvedla. Kluci jsou s mámou zadobře, domů se těší. Tím je to bizarnější. Staráme se o ně jako o všechny jiné děti, i když je jasné, že sem – nebýt takoví dobrodruzi – vlastně nepatří.
Jsou tu ale i vážné případy, pro které vznikají tato zařízení. Děti týrané. Otřes mozku ranami tyčí do hlavy, za trest hodiny klečet s knihou na rukou, vyhrožování noži. Ani se tomu nechce věřit. Respektive docela ano – líčí to totiž přímo děti, které se tady ocitly právě proto, že tohle zažily od svých rodičů.
Dále osudy zvláštní. „Rodiče pro mě opravdu dělají první poslední,“ uznává dospívající dívka. Přesto to podle ní prostě nefunguje. Doma se cítí úplně nejhůř; chce být naprosto kdekoli, jen ne doma. „Nechcete si mě adoptovat?“ ptá se každého na potkání. Ruce má zjizvené, jak se už roky řeže; zároveň se však snaží svoji obtížnou situaci aktivně řešit. Zařízení si našla sama, spolupracuje s psychologem a psychiatrem. Ve škole ambiciózní, na sebe přísná – dělá vše pro to, aby měla vyznamenání. Navzdory náročné životní kapitole.
Neméně těžké to má i její matka, zažila jsem s ní dlouhý telefonát. Plný zoufalství, smutku, beznaděje.
Není to ale jen černé, depresivní; naopak: Je tam i spousta srandy. Jenom to člověk nesmí domýšlet. Co by, kdyby… – Všechno to, co by se teoreticky mohlo stát, se – prostě stát nesmí. Jinak bych skončila v kriminále.
Občas to trochu o nervy je, i když (naštěstí) pouze teoreticky. Procházka v neděli odpoledne, tři puberťáci (a já). Jeden z legrace skáče do kolejiště metra, druhý do Vltavy, třetí kámoše strká přes zábradlí. – Vše jako, naoko, v rámci popichování, zábavy, provokací. Snažím se nevyšilovat, nehysterčit, srdce až v krku mám nicméně ještě i dodatečně, při pouhé vzpomínce.
Jak asi lze tušit – přežili jsme. V pořádku, ve zdraví, na pohodu. Děti naprosto vzorné, vedle Karlova Mostu (a barevné, předražené zmrzliny v barevném, předraženém kornoutku) dobrovolně navštívily také zámecký park, kde si krom pávů a ryb v jezírku ochotně prohlížely taky veškeré sochy. I když to není akční.
Bylo to divoké, intenzivní. Spousta kopanců na všech stranách. Ty své už nechci opakovat. Zas budou jiné, to musí člověk přijmout a – nehroutit se. Dát pozor, aby se nestalo nic fatálního (to je to hlavní); a nad vším ostatním jednoduše mávnout rukou. I když to kolikrát snadno nejde.
Nejen nedělní vycházka; zvládli jsme všechno, celkově. O život nikdo nepřišel, ani si neublížil. Jogurt jsme z batohu vykydali, zhulená dostala najíst a napít, na bolest v krku paralen… Vlastně to není zas tak složité.
Za pouhý měsíc jsem stihla náslech, poradu, podpis smlouvy, doktora, nástup, přípravu, otevření, samotné děti a k poslednímu výpověď. Je to svým způsobem škoda, klidně bych to dělala dál. Asi ne celý život; rozhodně ale ještě nějakou dobu. Snad časem, někde jinde. Pod jiným vedením.
ZDVOP = Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Organizace, která se stará o ohrožené děti. Nejznámější je Klokánek, existuje ale i spousta dalších (Šneček, Mosťáček, Střekováček, dětská centra apod.).
