Peníze nejsou odpověď. Tak co lidé chtějí?

Slyšíme, že televizní poplatky budou odpuštěny důchodcům a dětem. O mladých slyšíme, že chtějí vysoké platy, nebo že nikdy nedosáhnou na bydlení. V diskusi o lidech se řeší peníze, výplaty a náklady. Nad skutečnými příběhy visí vrstva čísel, přes kterou přestáváme vidět jejich skutečné potřeby.

Jak jsem k tomuto tématu vůbec přišel? Naprosto sobecky jsem se zamyslel, kdy se v médiích nemluvilo buď o důchodcích, nebo o mladých. Kdy se mluvilo o lidech v té tiché fázi života, kdy už nejsou mladí, ale ještě nejsou staří? Zdá se, že člověk v pětatřiceti si nemá na co stěžovat. Má práci, bydlení a překročil trable mládí. Zároveň jej ale ještě netrápí nejistoty stáří.

Jen okamžik trvalo, než mi došlo, že se o mně vlastně také mluvilo. Jsem totiž rodič, a rodičovský příspěvek je přece také téma. Je ale tato diskuze kompletní pro ty po třicítce, na kterých náš stát závisí? Stát totiž stojí na těch produktivních uprostřed, kteří i přes relativně nízké platy do práce přinášejí energii a invenci, a tvoří tím budoucnost naší společnosti. A jsou to ti samí lidé, kteří zároveň platí hypotéky, vychovávají děti (čti „další generaci daňových poplatníků“), budují kariéru (čti, „snaží se dostat do pozice, ze které by platili větší daně“), spoří si na důchod (protože obecný narativ je „kdo si nespoří, je idiot“) a zároveň mají minimum času hájit vlastní zájmy. O této generaci se mluví hlavně tehdy, když se zvedne rodičovský příspěvek. Jako by tím bylo vše vyřešeno.

Co chtějí lidé v důchodu a ti, kteří se k němu blíží? Chtějí peníze? Ne, chtějí jistotu klidného a důstojného stáří. Samozřejmě, peníze jsou prostředkem, který k tomu vede, ale není to jediný způsob, jak o těchto potřebách přemýšlet. Je to jen nejjednodušší, a proto tak používaná možnost.

A co mladí? Co ti, kteří musí pro budoucí život nabrat zkušenosti, vzdělání a udělat mnoho zásadních voleb, aby mohli život žít a ne jen přežívat? Peníze? Ne, potřebují šance, vedení a pochopení. Peníze mohou pomoci, samy ale nestačí.

A my, ti uprostřed? Peníze by pomohly, otevřely cestu k dalšímu dítěti, protože náklady na další dítě se stále stejným příjmem pro nás vypadají jako nepřekonatelná zeď. Ale něco bych chtěl, alespoň tedy já, přece jen víc: chci vidět smysl. Chci vědět, že stát řeší situace s ohledem na budoucnost. Protože my taky přijdeme do důchodu a naše děti přijdou do mladé dospělosti. A populismus „ze dne na den“ na úrovni státu je urážkou pro ty, kteří teď ve svém soukromém životě dělají vše jen pro budoucnost svou a svých dětí. Státní dluh je ošklivý, rozmazlený spratek, kterého krmí a rozmazlují ti, kteří myslí pouze na následující čtyři roky. Ti nám jej pak předají, abychom my s jeho dopady žili a naše děti jej musely řešit.

Zbývá už jen poslední apel k tomuto generačnímu zamyšlení: respektujme všechny generace, i tu nejmladší. Smějeme se dnešním mladým lidem za účesy a chování, odsuzujeme je za citlivost a odmítnutí práce jako jha, které musí každý táhnout. Generace Z prý neumí pracovat, nemá hodnoty a dostává vše zadarmo. A ještě k tomu brečí. Já jsem si svůj účet na Facebooku založil v roce 2010, publikoval jsem prostoduché příspěvky a pravidelně obdržel jeden, nebo žádný „lajk“. Tak jsem toho nechal a prostě šel dál. Mohl jsem si to dovolit. Oni dnes ale vyrůstají v době, kdy jim společenskou hodnotu často měří sociální sítě. Sledování trendů je součástí hry, ve které vyrůstají. Mají si vybrat školu a povolání na celý pracovní život, a to s vědomím, že AI už dnes přebírá profese, na které se připravují. Vyrůstají do doby, kdy se hypotéky od mediánu mezd odpojily jako nikdy v životě. Pokud i přes to všechno bude jejich největším prohřeškem proti společenskému řádu nešťastný účes či šaty, nebo snad poskakování na sociální síti kvůli pozornosti, bude to úspěch. A já jim opravdu držím palce.