Článek
Celý svůj život utíkám před svým zadkem. Ale opravdu, nedělám si legraci. Můj zadek mě pronásleduje už od narození. Sotva jsem spatřil světlo světa, přisál se na mě jako klíště. A než jsem tomu stihl zabránit, nacucal se, zvětšil se a teď mi překáží a představuje pro mě řadu problémů. Někdy je to ale můj pomocník.
Rád bych se těm problémům postavil čelem, kdyby to šlo, jenže můj zadek je prostě tak velký, že se těm problémům musím postavit jím napřed. Proráží mi cestu. A nejen to, moje naducané půlky odráží problémy, jako kdyby skákaly na trampolíně. Je to takový můj anděl strážný, jen s tím rozdílem, že za mnou chodí, protože je tak těžký, že by se nevznesl. A proto mu ani křídla nenarostla.
Můj zadek přitahuje pohledy hned, jakmile vejdu do místnosti. Je totiž tak objemný, že má vlastní gravitační pole a jeho přitažlivosti se nedá utéct. Říkám si, kdo se může chlubit tak dokonalým zadkem?
V potravinách si jakživ musím dávat velký pozor, a to nejen, abych svým zadkosvalem nepřevrátil celý regál, ale také abych někoho ve frontě u pásu nezranil. Často na mě důchodci páchají atentáty pomocí vozíků a bezhlavě do mě najíždí, když se snaží prodrat až ke kase. Chraň mě ruka Páně, abych sebeobraným chvatem nenarazil do nějakého z těch staříků svým zadkem, jelikož by pak nejspíše hrozilo mé zatčení. Nevlastním na svou zadnici zbrojní průkaz.
Ať se snažím jak chci, mám svůj zadek v patách (obrazně řečeno, ještě nikdy jsem totiž nikoho se zadkem na patách neviděl a upřímně jsem rád, že nejsem první exemplář). Ale neměl bych si na něj příliš stěžovat, byl jediný, kdo mě nikdy neopustil, ani v těžkých chvílích. Byl se mnou, když jsem před několika lety šplhal na Gerlachovský štít v bouřce, když jsem v listopadu zjistil že jsem neplodný, když jsem prohrál celý tiket ve sportce, nebo když mi přítelkyně minulý týden oznámila, že je těhotná. Zkrátka tu pro mě byl i v situacích, které člověka takzvaně „posadí na prdel“. Tedy neřekl bych, že to byla posazení, ale spíše rovnou pády. Naštěstí mě to nikdy nebolelo, když je můj zadek tak dobře odpružený. Je to hrozná výhoda, je to můj měkoučký polštářek.
Zadek je nejlepší přítel člověka, nikdy nás totiž neopouští, jak už jsem za ta léta neustálého prchání před ním zjistil. A jsem za něj rád.
