Článek
Drama, které by nevymysleli ani v Hollywoodu
Představte si tu scénu: Livigno, mráz, který vám zalézá pod nehty i přes ty nejdražší rukavice, a ticho, které by se dalo krájet. Ester Ledecká, naše neporazitelná bohyně, právě vypadla. Svět se na vteřinu zastavil. V českém táboře byste slyšeli padnout i špendlík do sněhu. Všichni jsme si mysleli, že je konec. Že tenhle den bude černý.
Ale pak se na start postavila ta „nenápadná holka vzadu“. Zuzana Maděrová. Víte, co je na tom to nejlepší? Ona neměla v očích strach. Měla v nich ten dravý, hladový pohled někoho, kdo už nechce být jen stínem. Když se vrhla do první branky, nebyl to jen sjezd. Byla to vzpoura. Každý její oblouk byl jako vzkaz: „Tady jsem a teď mě sledujte!“ Když protnula cíl ve finále, ten výbuch radosti v českém sektoru byl tak hlasitý, že musel spustit laviny na protějších kopcích. To nebylo jen vítězství v závodě. To byl moment, kdy se zrodila legenda.
Proč z toho musíte mít husí kůži?
Protože Maděrová nejela za sebe. Jela za každého z nás, kdo někdy v práci nebo v životě stál ve stínu někoho slavnějšího. Její zlato voní po italském espressu, odvaze a totálním sebepřekonání.
Metoděj Jílek: Kluk, co rozplakal ledovou plochu
A pokud vám snowboarding nestačil, přesuňme se do Milána. Rychlobruslařská hala. Místo, kde obvykle vládne ticho a technika. Dokud tam nevletěl devatenáctiletý kluk z Česka, o kterém polovina národa před týdnem ani nevěděla, jak se jmenuje.
Metoděj Jílek. Sledovat ho na těch pěti kilometrech, to nebylo sportovní utkání. To byla čirá poezie v pohybu. Víte, co je na tom stříbře nejcennější? Ta drzost. On se nebál těch namakaných Norů a Holanďanů, kteří mají na trénink rozpočty jako malý stát. On tam prostě vlítnul, zakousnul se do ledu a nepustil.
V posledním kole, když už mu svaly musely hořet jako v pekle, udělal něco, co nechápali ani komentátoři. On zrychlil. V místě, kde ostatní lapají po dechu a modlí se za cíl, on zapnul přídavné spalování. To stříbro má cenu zlata, protože ukázalo, že český lev má zase ostré zuby i v disciplínách, kde nás svět už dávno odepsal.
Tohle je váš večírek – i když jste v obýváku!
Možná si říkáte: „No jo, hezký, ale já sedím v Praze v kanclu nebo v Brně na šaluně.“ Jenže o tom to je! Tahle olympiáda nás vrací k sobě.
V Českém domě v Miláně se dějí věci, o kterých se bude vyprávět dekády. Když tam včera večer dorazili oba medailisté, lidi nestáli jen ve frontě na podpis. Oni brečeli štěstím. Chlapi, co vypadají, že je nic nedojme, se tam objímali s úplně cizími lidmi, protože „jsme to dokázali
