Článek
Strategie řízeného chaosu
Abychom pochopili, proč Andrej Babiš říká věci, které nás zvedají ze židle, musíme pochopit jeho strategii. On totiž nic neříká náhodou, i když to tak na první pohled vypadá. Jeho tým marketérů, který patří k absolutní špičce v oboru, zjistil, že v dnešním přehlceném informačním prostoru vyhrává ten, kdo je nejhlasitější a nejdivnější. Algoritmy sociálních sítí nemilují nudu. Milují konflikt, absurditu a bizár. A Babiš jim to servíruje na stříbrném podnose.
Vzpomeňme si na moment, kdy se v jeho videích poprvé objevil kohout Silver. Pro běžného pozorovatele to byl vrchol absurdity. Expremiér země, majitel obrovského holdingu, sedí na zahradě a rozmlouvá s drůbeží o ukrajinském obilí. Jenže zatímco se Praha smála a psala ironické tweety, zbytek republiky o tom mluvil. A to je přesně ten cíl. Silver nebyl jen zvíře, byl to symbol. Bizarní, nepochopitelný, ale zapamatovatelný. Babiš tím vzkázal: „Jsem jeden z vás, jsem na venkově, mám rád zvířata a bojuju proti zlému dovozu.“ Že je to logický nesmysl vzhledem k tomu, jak funguje jeho vlastní byznys? To v éře emocí nikoho nezajímá.
Nutella jako symbol národní tragédie
Dalším milníkem v této bizarní kronice byla „nutellová aféra“. Když Andrej Babiš vyrazil do Německa s nákupním košíkem, aby nám ukázal, že tam mají větší balení čokoládové pomazánky za méně peněz, dosáhl vrcholu svého „lidového miliardářství“. Scéna jako z teleshoppingu devadesátých let: muž v drahém obleku, který by si mohl koupit celou továrnu na Ferrero, se před kamerou rozhořčuje nad cenou cukru a palmového oleje.
Pro kritiky to byl moment, kdy se definitivně zdiskreditoval. Pro jeho fanoušky to byl důkaz, že se „Andrej zajímá o jejich peněženky“. Tento kontrast je to, co nás zvedá ze židle. Ta neuvěřitelná drzost, s jakou majitel Agrofertu, který dominuje českému potravinářskému trhu, ukazuje prstem na někoho jiného a říká: „Oni vás odírají.“ Je to marketingový tanec na hraně propasti, ale Babiš ho tančí s neuvěřitelnou jistotou. On ví, že jeho volič neřeší marže agrokomplexu, ale vidí tu Nutellu.
Nová totalita v přímém přenosu
Když se přesuneme od nákupních regálů k řečnickému pultíku v Poslanecké sněmovně, bizár nabírá jiný, temnější odstín. Termín „nová totalita“ se stal Babišovým nejoblíbenějším spojením. Je to fascinující paradox. Člověk, který byl v minulosti evidován jako spolupracovník StB, dnes křičí o totalitě v zemi, kde může několik hodin v kuse blokovat demokratické procesy, urážet ministry a nikdo ho za to nezatkne, nezavře ani mu nevypne mikrofon.
Tento narativ je navržen tak, aby v lidech vyvolal pocit ohrožení. Pokud je tu totalita, pak je dovoleno vše. Pak je Babiš „disidentem“ moderní doby. Když ho slyšíte mluvit o tom, že se v Česku nesmí říkat pravda, zatímco jeho obličej je na každém druhém billboardu a v každých zprávách, je to kognitivní disonance v té nejčistší podobě. Ze židle nás to zvedá proto, že to uráží historickou zkušenost lidí, kteří skutečnou totalitu zažili. Ale jemu je to jedno. On neřeší historickou přesnost, on řeší aktuální náladu ve společnosti, která je unavená a frustrovaná.
TikTokový guru v mikině
Pokud chcete vidět skutečnou transformaci, musíte se podívat na Babišův TikTok. Tady končí veškerá legrace a začíná čistá fascinace tím, kam až lze v politice zajít. Vidíme tam expremiéra v mikinách, se sluchátky, jak se pokouší napodobovat trendy mladé generace. Ta křečovitost je téměř fyzicky hmatatelná. Když se starší pán snaží mluvit „jazykem mladých“, vždycky to smrdí průšvihem, ale Babiš do toho jde po hlavě.
Bizarní na tom není jen ten vizuál, ale ten nesoulad obsahu a formy. Mezi videi, kde si dělá legraci sám ze sebe nebo tancuje, najednou střihne apokalyptické varování před migranty nebo koncem spalovacích motorů. Je to digitální schizofrenie, která má jediný cíl: ovládnout algoritmus. Babiš se stal prvním českým politikem, který plně pochopil, že politika už není o programech v PDF formátu, ale o patnáctisekundových klipech, které vám vyskočí v mobilu, když se nudíte na záchodě.
Proč nás to nenechává v klidu?
Proč nás tyhle věci tak vytáčejí? Proč nás zvedá ze židle každý jeho další post o tom, jak je všechno „kampaň“ a „účelovka“? Je to proto, že Babiš nabourává naši představu o tom, jak má vypadat veřejná debata. My stále podvědomě čekáme, že se v politice budeme bavit o faktech, o rozpočtu, o strategických investicích. A on nám místo toho hodí na stůl fotku s plyšákem nebo video, kde jí rohlík a stěžuje si, že není křupavý.
Ta frustrace pramení z pocitu, že se z politiky stala reality show typu Vyvolení. Babiš je v ní hlavním protagonistou, který ví, jak se udržet před kamerou. Každý jeho výrok, který nám přijde bizarní – ať už jde o pletení si názvů institucí, útoky na novináře nebo jeho legendární věty o tom, že „všichni kradnú“ – je jen dalším dílem tohoto nekonečného seriálu.
Umění odvracet pozornost
Všimněte si, kdy ty největší bizáry přicházejí. Většinou ve chvíli, kdy se děje něco, co pro něj není úplně příjemné. Má se řešit soud? Šup, tady máte video s pejskem. Má se řešit střet zájmů? Tady je fotka, jak Andrej někomu podává ruku na jarmarku a jí u toho klobásu. Je to mistrovské ovládání pozornosti. My se pak tři dny hádáme o tom, jestli je trapné, že politik nosí kšiltovku „Silné Česko“, a mezitím nám uniká podstata věcí.
Tento „bizár-marketing“ má ale i svou odvrácenou stranu. Tou je postupná eroze důvěry v cokoli. Když se z politiky stane cirkus, lidé přestanou brát vážně i ty důležité věci. Pokud je všechno jen show, proč by nás mělo zajímat, co se schvaluje v zákoně o energetice? Babišovi se podařilo transformovat politiku na čistou zábavu, a v tom tkví jeho největší síla i největší nebezpečí.
Kam až to může zajít?
Otázkou zůstává, kde je ta hranice, za kterou už bizár přestane fungovat. Historie nás učí, že každá show se jednou omrzí a divák začne vyžadovat něco nového. Jenže Andrej Babiš je v tomto směru neuvěřitelně adaptabilní. Když mu lidé přestali věřit roli technokrata, stal se z něj milovník zvířat. Když se okoukal jako milovník zvířat, stal se z něj bojovník proti systému.
Dnes jsme ve fázi „internetového glosátora“, který komentuje úplně všechno od receptů po geopolitiku. A i když nám to přijde k smíchu, faktem zůstává, že on určuje agendu. On hodí téma a my na něj reagujeme. On řekne nesmysl a my ho deset hodin vyvracíme, čímž mu vlastně jen pomáháme ten nesmysl šířit dál.
Závěrem: Smát se, nebo se bát?
Andrej Babiš v poslední době zvedá lidi ze židle víc než kdy jindy. Jeho výroky o tom, jak by on zařídil mír na celém světě během jednoho odpoledne, nebo jeho neustálé útoky na „pražskou kavárnu“, jsou sice bizarní, ale jsou postaveny na hlubokém pochopení lidské psychiky. Lidé nechtějí slyšet, že problémy jsou složité a řešení budou bolet. Chtějí slyšet, že za to může Fiala, Nutella je drahá a Andrej to zařídí.
Dokud bude existovat poptávka po jednoduchých pravdách zabalených do absurdního obalu, bude Babiš pokračovat ve své jízdě. My se sice budeme dál chytat za hlavu nad každým jeho dalším TikTokem, ale on se bude smát. Protože v momentě, kdy ho přestaneme řešit a přestaneme se nad jeho bizáry rozčilovat, teprve tehdy jeho kouzlo vyprchá. Do té doby se ale musíme připravit na to, že příště možná nepřijde s kohoutem, ale třeba s celou zoologickou zahradou, pokud mu to přinese další procenta v průzkumech.
Česká politika je zkrátka momentálně v režimu „hold my beer“ (počkej, já ti ukážu) a Andrej Babiš drží ten největší půllitr ze všech. Ať už si o něm myslíte cokoli, jedno mu upřít nemůžete – postaral se o to, že o politice se dnes mluví i v té poslední hospodě, i když je to většinou jen o tom, co ten „Andrej zase vykládal za nesmysly“. A v tom je ta největší ironie: ten bizár, který nás tak štve, je zároveň to jediné, co v dnešní době spolehlivě funguje.
