Článek
Když si Slováci zvolili po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové novou vládu, byla to viditelná změna. Ne každá změna ale znamená obrat k lepšímu. Ve slovenském případě se to ukázalo velmi záhy, a to s nástupem covidové krize.
Nynější vládní koalice, již bez důvěry a v pozměněné sestavě, seká jeden nesmysl za druhým a pokračuje v chaotickém vládnutí zemi, nad níž nemá kontrolu. Neschopnost vysvětlit své kroky, přijmout odpovědnost a obhájit své jednání před veřejností, může zpátky ke kormidlu pustit obávaného Roberta Fica a jeho Smer. Tomu navíc pomáhá, že se Evropa nachází v souběhu krizí, což pro populisty vždycky slouží jako výtah k moci.
Slovenští demokraté stále mluví o tom, že je potřeba něco udělat a zabránit katastrofě. Jenomže se vůbec nic neděje.
Fico opět vede průzkumy
Útoky na slovenské novináře, a podle pět let staré zkušenosti bohužel útoky nejen verbální, už jsou jaksi součástí folkloru. Naposled například Fico vyhrožoval šéfovi veřejnoprávní televize, že mu půjde po krku.
Fico se rok od roku více radikalizuje. Nejdříve po migrační krizi, zejména pak po covidové pandemii a začátku ruské války na Ukrajině. Stále více se přibližuje antisystémovým voličům, prezidentku Čaputovou opakovaně nazývá americkou agentkou, odmítá dodávat zbraně Ukrajině, chce posílit byznys s Ruskem a tak podobně.
To, co se před pěti lety na demonstracích Za slušné Slovensko zdálo jako nemožné, se stává realitou. Robert Fico, který vytvořil během své jednobarevné vlády stát ve státě, podle Andreje Kisky dokonce mafiánský stát, opět vládne průzkumům veřejného mínění
Co by jeho návrat do vlády znamenal pro stát jako takový, to už Slováci zažili. Nyní by se k tomu přidal ještě očividný obrat zahraničně politické orientace k Rusku, o čemž Fico sám hrdě mluví.
Faktor Matovič
Mnohem zajímavější nežli mnohokrát popsaný Robert Fico jsou selhání samozvaných demokratů, kteří se tváří jako opozice k Ficovi a jeho stále sílícímu nacionalismu a projevům extremismu. A právě tato selhání mohou Ficovi pomoct zpět.
Pamatujete ještě, jak během covidu premiér Matovič nedal třeba nikomu vědět, že objednává 200 000 dávek ruského Sputniku a potom rezignoval? Z veřejné debaty se nikdy neztratil, ale teď se mu ji dokonce podařilo rozvířit, možná i záměrně.
V čase vyhlášených předčasných voleb se Matovič – jakožto ministr financí ve vládě bez důvěry – rozhodl státní kasu zdecimovat podle pravidla „po nás potopa“. Napadlo ho totiž, že by všem, kdo přijdou odvolit, mohl dát 500 eur jako dárek. A apríl je až za měsíc. Tento Matovičův nápad by stál přibližně 1,5 miliardy eur.
Obhájil to pak zcela geniálně. Fico by prý při návratu do vlády ukradl mnohem víc, takže je to vlastně dobrá investice. Matovič je prokazatelný chaot a těžko tak říct, jestli když to řekl v pondělí ráno, stále to platí i v pondělí večer, nicméně návrh tak jako tak neprošel.
Sulíkem nevyřešený problém
Jednání Richarda Sulíka, který v prosinci vládu svrhl, je stále zastřené jakousi tajemnou mlhou, přes kterou je obtížné rozpoznat, co vlastně dělá, a hlavně proč. Sulík se honosil tím, že vyřešil ten největší problém Slovenska (čímž myslel Igora Matoviče), když díky jeho straně padla vláda. Jenže to není tak úplně pravda.
Vyřešený problém nevypadá tak, že bude Slovensko vést vláda bez důvěry, a tudíž neschopnosti dělat nějaké větší zásahy a změny, deset měsíců. Richard Sulík a jeho strana se totiž postavili proti návrhu, aby proběhly předčasné volby už v červnu. Proč?
Sám k tomu říká, že je už stejně jedno, jestli to bude červen nebo září (není), navíc prý lidé budou moct delší dobu sledovat, jaký je Matovič zmatkař. Přeloženo: necháme tuto zemi topit ve vodě ještě o pár měsíců později, to už je ve výsledku jedno, protože v létě se vyplácí poslední státní příspěvky vládním stranám pro jejich fungování.
Dzurinda tam a zase zpátky
Počátkem letošního roku ohlásil návrat do politiky také Mikuláš Dzurinda, politický veterán z 90. let, který dokázal sjednotit slovenskou opozici proti vládě Vladimíra Mečiara. Dzurinda byl mezi lety 1998–2006 premiérem, dovedl Slovensko do NATO a EU. Poté se utopil v neschopnosti vysvětlit korupční kauzy a z politiky se stáhl.
Dzurinda tvrdí, že bude rozumnou alternativou proti mafii a chaosu. Implicitně se tak vymezuje jak proti opozičnímu Ficovi, kterého zmiňuje synonymem mafie, tak proti vládnímu Matovičovi, pro kterého našel zástupné slovo chaos.
Vize Modré koalície, jak subjekt Dzurinda pojmenoval, působí idealisticky a až naivně. Nejdříve chtěl, aby se všichni slovenští demokraté spojili do jedné strany, co mu trochu pokazilo vyjádření řady lídrů míněných stran, že půjdou do voleb samostatně – Progresívne Slovensko (PS), SaS i Krestanskodemokraticke hnutie (KDH).
Problémem ale bylo, že chtěl, aby se spojili všichni demokraté, nezávisle na pravolevém dělení, chtěl nechat „kulturní války“ podřídit vyššímu zájmu. Pěkné, ale nefunkční.
Ukázalo se navíc, že Modrá koalícia není vůbec žádná koalícia, jenom pouhé reziduum ze strany Spolu, která se minule do Národní rady nedostala, a nakonec že Dzurinda jako strůjce této koaliace-nekoalice vlastně vůbec nebude kandidovat.
Šéf strany Miroslav Kollár (za zmiňované Spolu) bude nakonec domlouvat propojení s Eduardem Hegerem, nynějším premiérem za Matovičovo OĽaNO. Heger chce od Matoviče přeběhnout právě k Modré koalícii.
To vlastně pro Dzurindu znamená úplné popření toho, proč se vrátil do politiky – chtěl přece zamezit „chaosu“, který produkuje tato vláda, ne se spojit s jeho představitelem. A zřejmě právě proto se Dzurinda zase vrací, odkud přišel.
Modrá koalícia má zatím v průzkumech kolem jednoho procenta a je otázkou, jestli tomu Heger pomůže. Zatím není ani program, ani tváře, existuje pouze název a pár jmen. Uvidíme.
Spojit se? Ale my jdeme sami!
Dzurinda ale narážel na správnou věc. Spojit se, to je zřejmě jedinou cestou, jak zabránit katastrofě. Nikdo kromě něj se k tomu ale moc nemá.
Řada stran chce jít sama, protože má například jako Progresívne Slovensko nemilou zkušenost s předvolebními koalicemi. PS totiž v rámci koalice nepřekročilo zvýšené volební kvórum pro vstup do Národní rady (o půl procenta), když se spojilo se Spolu.
PS se navíc v preferencích daří (kolem 15 %), hodně spoléhá na mladé voliče, akcentuje jako jedna z mála slovenských stran autenticky témata mladých: klimatickou změnu, genderovou rovnost, registrované partnerství apod.
Sulík má stále zřejmě stále dojem, že jeho SaS je neohroženou a nenahraditelnou baštou pro pravicové slovenské liberály a spojení v rámci koalice si nedokáže představit. I když poslední průzkumy přisuzují „sasce“ něco málo nad pět procent.
A jsou i takoví, kteří zakládají nové strany a rozdrobují slovenskou demokratickou scénu ještě více. Například europoslankyně Lucia Ďuriš Nicholsonová zakládá stranu, kterou si každý zapamatuje jen proto, že se příšerně jmenuje – Jablko. Reálně ale do hry nepromluví.
O spojování ani řeč
Pokud zmíníme pro pořádek ještě dvě poslední velké strany, které v textu chybí, dojdeme k Hlasu Petera Pellegriniho a Sme rodina multimilionáře Borise Kollára. Představa, že se budou chtít s někým spojit (anebo někdo s nimi být spojen) vlastně ani nepřichází v úvahu.
Hlas-SD je nová strana, kterou založil Pellegrini po odchodu z Ficova Smeru. Tváří se více proevropsky a prozápadně. Nicméně záruku, že by Hlas nešel se Smerem do vlády, Pellegrini nedal. Sme rodina je pak populistická strana nejhrubšího zrna, postavená na konceptu politické strany a obchodní firmy zároveň.
Tím výčet končí. Spojování se s velkou pravděpodobností – třeba po vzoru úspěšného českého SPOLU – konat nebude, pokud neustoupí ega lídrů do pozadí. Pro Slovensko to může znamenat návrat ficovské politiky.
Všechno se může změnit, nicméně v současné situaci Hlas vládne preferencím a měl by možnost utvořit vládu jak s Ficem a fašisty jménem Republika, tak i demokratickými stranami jako PS, KDH či SaS. Osud Slovenska tak bude mít v rukou zejména Pellegrini.
