Článek
Nedávno jsem se svou dcerou navštívil sportovní areál v lokalitě Na Chodovci. Jako rodič jsem byl nadšený z potenciálu města -plno tras, kudy se dá jít pěšky a prostory, které by mohly být centrem komunitního života. Moje nadšení ale skončilo u první zamčené brány.
Sport na řetezu
Pohled na školní hřiště Na Chodovci je fascinující. Moderní povrchy, bezpečné koše, posekaná tráva. Jenže je tu háček, tedy spíš řetěz a masivní zámek. Oficiální cedule hlásá: Pro veřejnost otevřeno od 16:30 do 18:00.
Devadesát minut denně v pracovní dny. O víkendech, kdy rodiny mají čas a děti energii, cedule s veřejností vůbec nepočítá. Nápis „Vstupujte jen určenými vchody, nikdy přes plot“ působí v sobotu odpoledne jako čistý výsměch. Výsledek? Děti ploty přelézají. Stávají se z nich „vandalové“ jen proto, že si chtějí jít zakopat. My rodiče jsme v pasti: buď dítě zklameme, nebo ho učíme, že pravidla v tomto městě nedávají smysl
Alternativa? Hazard se zdravím
O pár metrů vedle je realita jiná. Veřejně přístupný Skatepark Spořilov (Na Chodovci).
Žádné zámky, žádná omezení. Ale také žádná údržba.
- Hřebíky v rampách: Z vybavení koukají rezavé hřebíky. Děti si prý rampy opravují samy, přitloukají kusy překližek, aby se dalo jezdit.
- Střepy a nebezpečný odpad: V přilehlém lesíku a přímo na dopadových plochách se povaluje sklo a odpadky po nočních večírcích „nepřizpůsobivých“ občanů.
- Díry v systému: Do areálu se legálně téměř nedá dostat, a tak děti využívají díru v roztrhaném pletivu přímo u silnice. Riskují tržné rány o dráty i pád pod auta
Pod svícnem je tma
Nejvíc mě zaráží jedna věc. Celý prostor je pod dohledem městských kamer. Kolem projíždějí hlídky policie. Přesto nikoho nezajímají feťáci v lesíku nebo nebezpečný stav hřiště. Systém je nastaven na „vypínání“ – školu zamkneme, abychom neměli zodpovědnost, a zbytek necháme shnít.
Investice do sportovišť nejsou jen o betonu a asfaltu. Jsou o prevenci psychických problémů, o zdraví našich dětí a o bezpečí v ulicích. Pokud město rezignuje na údržbu a otevírání bezpečných prostor, dobrovolně přenechává veřejný prostor lidem na okraji společnosti.
Otázka pro Prahu 4
Jako občan a rodič se ptám: Kam jdou finanční prostředky a dotace na údržbu těchto míst? Proč je pro systém snazší hřiště zamknout než zajistit jeho bezpečný provoz?
Stačilo mi 15 minut, jedno koště a lopatka, abych z jedné části rampy vymetl střepy, na kterých by se moje dcera mohla ošklivě pořezat. Proč to, co zvládne jeden rodič s koštětem, nezvládne aparát městské části, který má k dispozici kamery, hlídky a miliony z daní?
Nechceme nablýskané haly pro vyvolené. Chceme otevřené brány školních hřišť o víkendech a veřejný prostor bez ocelových hrotů a stříkaček. Praho 4, kdy začnete vidět to, co my rodiče vidíme pokaždé, když vyjdeme s dětmi ven? Čekáte na první tragédii, nebo začnete konat?
