AfD nabízí Němcům příběh. Česko potřebuje vlastní

TL;DR: AfD dokáže skutečné německé problémy spojit do jednoduchého příběhu s jasným viníkem, přestože její řešení jsou často ekonomicky a bezpečnostně pochybná. Sociální sítě tento proces posilují, protože podporují individuální porovnávání, skládají oddělené problémy do obrazu celkového úpadku a dávají výhodu emocionálním vysvětlením. Česko proto kromě dobře fungujícího státu potřebuje vlastní společný příběh, který nabídne směr a důstojnou roli také lidem bez mimořádného bohatství nebo veřejné viditelnosti.

-

Alternativa pro Německo získala v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku téměř 44 procent hlasů, skončila daleko před CDU a jen několik mandátů pod hranicí samostatné většiny. Ostatní strany s ní zatím odmítají spolupracovat, takže vítězství automaticky neznamená, že AfD sestaví vládu. Politický význam výsledku je přesto mimořádný.

Nejjednodušší vysvětlení zní, že Němci hlasovali proti migraci. Ta bezpochyby sehrála významnou roli, protože země se během posledních deseti let viditelně změnila, integrace neprobíhá všude úspěšně a stát nedokázal přesvědčivě ukázat, že má azylovou migraci pod kontrolou. Migrace však sama o sobě tak výrazný výsledek nevysvětluje.

Německo od pandemie prakticky ekonomicky neroste a slábne jeho hospodářský model založený na levném ruském plynu, exportu do Číny a americké bezpečnostní ochraně. Čína se z významného zákazníka stala konkurentem, válka odhalila zranitelnost energetické závislosti a Spojené státy jsou méně předvídatelným partnerem. Obavy Němců proto nejsou pouze výsledkem manipulace na sociálních sítích. Mají skutečný základ v pocitu, že skončilo období relativně stabilní a předvídatelné prosperity.

AfD tuto nejistotu převádí do souvislého příběhu o zemi, která kdysi byla silná a prosperující, ale politické elity ji oslabily migrací, klimatickou politikou, evropskou integrací a nákladnými zahraničními závazky. Cestou zpět má být obnovení kontroly hranic, návrat k levnému ruskému plynu, omezení podpory Ukrajiny a odmítnutí současné energetické transformace. Tento výklad má vše, co politický příběh potřebuje: minulou velikost, okamžik ztráty, jasné viníky i slib obnovy. Proto funguje, přestože jeho konkrétní recepty jsou často ekonomicky nebo bezpečnostně pochybné.

Konec pomoci Ukrajině neopraví německou infrastrukturu ani nevrátí automobilkám ztracený technologický náskok. Návrat k ruskému plynu by obnovil závislost, která už jednou selhala, zatímco plošné omezení migrace by mohlo prohloubit nedostatek pracovníků v rychle stárnoucí zemi. AfD však nesoutěží pouze návrhy zákonů. Nabízí výklad toho, kdo Němci jsou, co ztratili a jak mohou svou zemi získat zpět.

Tradiční strany proti tomu obvykle staví seznam jednotlivých opatření, jako jsou investice, rychlejší povolování, lepší integrace, dostupnější energie nebo podpora inovací. To mohou být správné odpovědi na konkrétní problémy, ale samy o sobě nevytvářejí společný příběh. Proti emocionálně srozumitelnému výkladu tak stojí soubor technických řešení, která mohou být kvalitnější, ale obtížněji odpovídají na otázku, kam země směřuje a jakou roli v tom mají její obyvatelé.

Demokratický stát potřebuje kvalitní správu. Žádná vize nevykompenzuje nedostupné bydlení, chátrající železnici nebo nefunkční školství. Dobrá správa ale sama nevysvětluje, proč má občan nést náklady ve prospěch lidí, které nezná, investovat pro další generaci nebo bránit spojence.

K tomu je potřeba určité společné „my“, tedy představa, kdo jsme, čeho chceme společně dosáhnout a co členství ve společnosti znamená. Takové „my“ nemusí být založeno na původu, krvi ani společném nepříteli. Musí ale vytvářet vzájemné závazky a dávat občanovi důvod přijmout odpovědnost také za svět mimo jeho bezprostřední soukromý život.

Právě zde se migrace stává více než ekonomickou nebo bezpečnostní otázkou. Integrace nemůže znamenat pouze práci, placení daní a dodržování zákonů. Vyžaduje také jazyk, každodenní kontakt a vstup do institucí, ve kterých vzniká společná odpovědnost. Jinak mohou vedle sebe existovat komunity, které používají tentýž stát, ale necítí vzájemné závazky ani přesvědčení, že vytvářejí společnou budoucnost.

Společné „my“ proto není abstraktní kulturní dekorace. Dává jednotlivci odpověď na otázku, proč na jeho každodenním jednání záleží i mimo jeho vlastní život.

Historické společenské příběhy dávaly člověku srozumitelnou roli. Nemusel být slavný, bohatý nebo mimořádný. Pokud dobře vykonával svou práci, vychovával děti, pomáhal obci a respektoval společná pravidla, mohl svůj život chápat jako součást širšího úsilí.

Českou společnost v různých obdobích spojovalo národní obrození, vybudování republiky, přežití totalitních režimů a návrat na Západ. Posledním široce srozumitelným cílem bylo „dohnat Západ“. Jednotlivec nemusel osobně měnit svět, aby svou práci vnímal jako součást modernizace země a lepší budoucnosti další generace. Tento příběh jsme do značné míry završili, ale nový jsme si nevytvořili.

Politika dnes nabízí především správu existujícího systému: vyšší důchody, nižší daně, další zákon o bydlení nebo opravu infrastruktury. To všechno je důležité, ale nevysvětluje, co jako země společně vytváříme a jakou roli v tom má běžný člověk. Dokážeme popsat jednotlivé problémy a navrhovat jejich technická řešení, ale mnohem hůře formulujeme představu o tom, kam by se měla země během příštích dvaceti let posunout.

Vzniklé prázdné místo přitom nezůstalo prázdné. Sociální sítě jej zaplnily nekonečným porovnáváním individuálních životů a mnoha personalizovanými verzemi společenské reality.

Sociální sítě nevytvořily ekonomickou stagnaci, drahé bydlení ani problémy s integrací. Také oslabování místních komunit, spolků a dlouhodobých pracovních kolektivů začalo před vznikem dnešních platforem. Sociální sítě však zásadně změnily způsob, jakým lidé svoje problémy prožívají, porovnávají a politicky interpretují.

Dříve se člověk porovnával především s rodinou, kolegy, sousedy a lidmi v podobné situaci. Zároveň mohl být členem obce, profese, podniku nebo země, která někam směřovala. Dnes se denně porovnává s nejviditelnějšími lidmi z celého světa, přičemž obvykle nevidí jejich běžný život, neúspěchy a roky práce, ale pouze výsledný obraz úspěchu.

Měřítkem hodnoty tak přestává být užitečnost pro vlastní okolí a nahrazuje ji viditelný individuální úspěch. Stabilní práce, rodina, vlastní bydlení nebo dobře zvládnuté řemeslo mohou v globální digitální výkladní skříni působit jako nedostatečnost. Vždy je možné najít někoho bohatšího, úspěšnějšího nebo zdánlivě šťastnějšího, takže pocit, že se máme hůře, než bychom se mít měli, nemá přirozenou hranici.

Výzkum spojuje vzestupné porovnávání na sociálních sítích s nižší sebeúctou a depresivními příznaky. Sociální sítě nejsou jedinou příčinou nespokojenosti a jejich dopady se mezi lidmi liší. Vytvářejí ale prostředí, ve kterém je porovnávání trvalou součástí každodenního života a ve kterém může být vlastní společenská role méně důležitá než viditelné postavení vůči ostatním.

Sociální sítě zároveň mění způsob, jakým vnímáme situaci celé země. Během několika minut může člověk vidět násilný incident z jednoho města, problém ve škole na druhém konci země, krach továrny, pochybení státního úředníka a pobuřující výrok politika. Algoritmus podobné události neřadí podle jejich četnosti nebo skutečného společenského významu, ale podle schopnosti udržet pozornost a vyvolat reakci.

Skutečné, ale vzájemně oddělené problémy se proto mohou spojit do obrazu všeobecného rozkladu. Výjimečné události zbavené místního a statistického kontextu začnou působit jako běžná zkušenost. Země nemusí objektivně kolabovat, aby člověk každý den dostával přesvědčivé důkazy, že kolabuje.

Platformy přitom nevytvářejí neutrální nebo reprezentativní obraz společnosti. Jejich obchodním cílem je udržet pozornost uživatele a vyvolat další interakci. Strach, závist a pobouření zpravidla získávají více reakcí než informace o tom, že většina společnosti dnes opět fungovala přibližně normálně.

To neznamená, že ekonomické, bezpečnostní nebo integrační problémy nejsou skutečné. Znamená to, že jejich frekvence, rozsah a význam mohou být v individuálním informačním prostředí výrazně zkresleny. Člověk potom současně získává pocit, že jeho vlastní život není dostatečně úspěšný a že země kolem něj je v mnohem horším stavu, než odpovídá jeho bezprostřední zkušenosti.

Platformy zvýhodňují obsah, který nabízí jednoduché emocionální vysvětlení složitých problémů. Nejlépe fungují příběhy, v nichž lidé o něco přišli, politické elity jejich ztrátu způsobily nebo ignorovaly a jiná skupina mezitím získává výhody na jejich úkor. Ekonomická stagnace, migrace, problémy veřejných služeb a jednotlivé bezpečnostní incidenty se pak mohou spojit do jediného obrazu země, která ztrácí kontrolu nad vlastní budoucností.

AfD tyto obavy nemusí vytvářet. Sociální sítě jí však umožňují propojit je do politické identity založené na představě, že ekonomika slábne, migrace mění charakter země, politické elity neposlouchají běžné občany a návrat k dřívějšímu pořádku obnoví bezpečí i prosperitu. Síla tohoto příběhu nespočívá nutně v jeho přesnosti, ale v tom, že člověku nabízí srozumitelného viníka, pocit příslušnosti a zdánlivě jednoduché řešení.

Stejného prostředí využívají koordinované falešné účty a zahraniční vlivové operace. Nemusí veřejnost přesvědčit o jedné konkrétní lži. Stačí opakovaně zesilovat nejkonfliktnější interpretace, zpochybňovat motivy institucí a podporovat dojem, že stát, média ani demokratické strany nejsou schopné situaci řešit. Výsledkem není jen rozdělení názorů, ale také postupná ztráta společné představy o tom, co se ve společnosti vůbec děje.

Na tento problém proto nestačí odpovědět regulací platforem, mediální gramotností nebo vyvracením jednotlivých nepravdivých tvrzení. Všechna tato opatření mají smysl, ale společnost, která sama neví, kam směřuje, zůstane vůči radikálním příběhům přirozeně zranitelná. Vedle obrany proti manipulaci potřebuje vlastní pozitivní a věrohodnou představu budoucnosti.

Nestačí říct, že chceme být bezpečnou, prosperující a inovativní zemí. Totéž může slíbit téměř každý stát. Česká vize musí vycházet z naší velikosti, polohy, historie a skutečných schopností. Nemůžeme se věrohodně prezentovat jako budoucí globální velmoc, můžeme však udělat ze své malé velikosti a průmyslové tradice výhodu.

Česko může být malou dílnou a laboratoří uprostřed Evropy, která umí technickou dovednost, improvizaci a praktický rozum převádět do složitých věcí, jež skutečně fungují. Jeho úkolem může být pomáhat Evropě stát se bezpečnější, technologicky schopnější a méně závislou na autoritářských režimech.

Takový směr navazuje na českou průmyslovou tradici i schopnost vyrábět technologicky náročné produkty. Můžeme stavět na energetice, přesném strojírenství, obranných a zdravotnických technologiích, kybernetické bezpečnosti a průmyslové automatizaci. Součástí může být také dlouhodobá účast na obnově Ukrajiny a posilování evropské bezpečnosti.

V tomto příběhu má roli také technik, řemeslník, zdravotní sestra, učitel nebo rodič. Jejich hodnota nespočívá jen v příjmu, majetku a veřejné viditelnosti, ale ve schopnosti udržovat společnost v chodu a předávat její dovednosti další generaci. Společný příběh tak nabízí jiné měřítko lidské hodnoty než sociální sítě.

Nejde o to tvrdit, že každý musí podřídit svůj soukromý život zájmům státu. Smyslem je nabídnout vedle individuálního úspěchu také společenské měřítko, podle kterého může být hodnotný život založený na péči, odbornosti, spolehlivosti a službě okolí.

Společná vize se nestane skutečností pomocí vládní kampaně. Pokud chceme být technicky schopnou zemí, musí tomu odpovídat školy, učňovství, infrastruktura a schopnost státu dokončovat dlouhodobé projekty. Jestliže stát vyhlašuje velké cíle, ale nedokáže postavit důležitou dopravní stavbu, digitalizovat úřad nebo zajistit dostupnou energii, společný příběh se rychle promění v prázdný slogan.

Stejně důležité jsou lokální instituce. Sportovní kluby, dobrovolní hasiči, spolky, školy a sousedské projekty dávají lidem konkrétní roli a možnost vidět výsledek vlastní práce. Právě v nich může člověk získat zkušenost, že spolupráce s lidmi mimo rodinu má smysl a že jeho přínos nemusí být celostátně viditelný, aby byl skutečný.

V těchto institucích musí probíhat také integrace migrantů. Nestačí ekonomická soběstačnost a dodržování zákonů. Potřebné jsou jazyk, každodenní kontakt a spoluúčast na společné budoucnosti. Cílem není kulturní uniformita, ale společná občanská zkušenost, ve které různí lidé spolupracují na konkrétních úkolech a postupně získávají vzájemné závazky.

Současně je nutné řešit digitální prostředí. Ne regulací legitimních názorů, ale větší transparentností doporučovacích systémů, přístupem nezávislých výzkumníků k datům, identifikací koordinovaných botích sítí a možností používat platformy bez manipulativního řazení obsahu. Platformy by neměly privatizovat zisk z pozornosti a přenášet náklady rozkladu důvěry na rodiny, školy, média a demokratické instituce.

AfD ukazuje, že lidé nehledají pouze politický program. Hledají vysvětlení, proč se svět změnil, kdo jsou a jakou roli mohou sehrát při nápravě. Radikální strany nabízejí jednoduchý příběh o zemi, která byla kdysi silná, ale někdo ji občanům vzal a nyní je nutné ji získat zpět. Takový výklad může být ekonomicky chybný, historicky zkreslený a bezpečnostně nebezpečný, přesto bývá emocionálně účinnější než seznam technicky správných opatření.

Sociální sítě tuto výhodu dále zvětšují, protože odměňují konflikt, jasného viníka a viditelný individuální úspěch. Zároveň oslabují jiné zdroje hodnoty tím, že lidský život převádějí na nekonečnou soutěž o bohatství, status a pozornost. Právě proto nelze jejich vliv oddělit od otázky společného příběhu a společenské soudržnosti.

Česko není v německé situaci, ale také nám slábne starý ekonomický model a chybí odpověď na otázku, co má následovat po návratu na Západ. Potřebujeme věrohodný občanský příběh o malé, technicky schopné zemi, která umí realizovat složité věci a pomáhá Evropě být bezpečnější a odolnější.

Takový příběh sám nevyřeší nedostupné bydlení, pomalé úřady ani nízký růst produktivity. Může však vysvětlit, proč má smysl tyto problémy společně řešit, kam má změna směřovat a proč v tomto úsilí záleží také na člověku, který nikdy nebude bohatý ani slavný.

Pokud takový příběh nenabídne demokratický střed, nabídne ho někdo jiný. Jednodušeji, konfliktněji a nebezpečněji.