Matka samoživitelka, nebo vyživovaná matka? Pojmenovávejme to správně

Obecně se za samoživitele považuje rodič, který se stará o dítě nebo děti a zároveň zajišťuje jejich živobytí. To znamená, že tento rodič je zodpovědný za všechny aspekty života dítěte, včetně stravy, bydlení, vzdělání a zdravotní péče. To vše za podmínky, že mu finančně ani s péčí nepomáhá druhý rodič. Nevím, jak správně označit rodiče, kteří žijí odděleně a o péči o děti se dělí, možná stačí jen označení rodič bez jakýchkoli přívlastků.

Na druhém pólu by mohl stát pojem „vyživovaná matka“, který se skoro vůbec nepoužívá, ale přesněji popisuje stav, kdy je matka, i s dětmi, odkázaná na podporu od otce. Děje se to možná častěji, než si myslíte, a je k tomu racionální důvod. Dítě vyžaduje intenzivní péči, když je ještě příliš malé nebo nemocné, a tak rodič, který se o něj stará, nemůže pracovat, a tedy ani vydělávat. A tak je odkázán na podporu od druhého rodiče. Takže pokud bychom stav věcí popisovali správně, označení pečující matka, nemá žádné negativní konotace a myslím si, že je to vhodnější pojmenování, pokud chceme použít nějaký přívlastek. Nastávají však i situace, kdy děti chodí do školy, oba rodiče se starají, ale přitom jeden rodič dostává vyšší výživné, než dokáže sám vydělat.

Trik spočívá v pojmu „dorovnání životní úrovně rodičů“, k čemuž by kromě jiného mělo výživné na děti sloužit. Představme si absurdní případ, že po rozvodu jeden rodič žije ve vile s bazénem a druhý v 2+kk v podnájmu. Soudy v tomto případě ve výši výživného zohledňují i to, aby se životní úroveň dorovnala. Jinými slovy, rodič s vilou by měl druhému rodiči přispívat na nájem do takové výše, aby děti s druhým rodičem bydleli v přibližně stejném standardu. V tomto absurdním příkladu by asi stačila i vila bez bazénu. V praxi však málokdo zvládne platit dvě vily, takže se standard pro všechny včetně dětí sníží, protože je únosnější, když se oba rodiče přestěhují, každý do vlastního třípokojového bytu. Podle soudu je to spravedlivější, i když děti přišly o bazén - když se kácí les, létají třísky.

Začněme tím, že o děti by se měli starat oba rodiče ve stejné míře. To není můj výmysl, je to i konstatování ústavního soudu. Dle mého názoru, pokud však tomu nějaké okolnosti brání nebo jeden z rodičů nemá zájem o střídavou péči, je jeho povinností zajistit své děti u druhého rodiče minimálně do takové míry, jako zajišťuje sám sebe.

Pokud však děti polovinu času tráví ve vile s bazénem a polovinu času v 2+kk, tak bych řekl, že sdílejí životní úroveň obou rodičů. I tu lepší, i tu horší. Tak potom jaký je smysl výživného, čí jsou to vlastně peníze?

Zdálo by se, že když jeden rodič platí druhému výživné, tak jsou to nejdřív peníze jednoho rodiče a potom druhého. Ale proč mu je vlastně platí? Na to, aby byly zajištěny potřeby dětí! Takže jeden rodič posílá vlastní peníze dětem, které druhý rodič spravuje, aby jim zajistil vše potřebné. V tom okamžiku, kdy je poslal, stávají se ty peníze penězi dětí a druhý rodič je jejich správce. Toto přeposlání peněz zajišťuje hlavně to, že dětem se mohou zajistit potřeby ve standardu bohatšího rodiče, aniž by bohatší rodič zneužíval své postavení. Netřeba však zapomínat na to, že i správce (druhý rodič) má povinnosti a peníze dětí by měl spravovat výlučně jen na jejich potřeby.

Při spravování peněz dětí z výživného (a jiných příjmů) může správce v případě pochybností udělat „test osmnáctinami“. Když děti dovrší 18 let a budou svéprávné, výživné bude chodit na jejich účet a budou si ho spravovat samy. Můžete si položit otázku „co by s penězi udělaly?“ nebo „jestli to budou platit ony?“.

Koupí si školní potřeby, nebo jim je budete platit vy? Koupí si oblečení, nebo budou žádat o další peníze vás? Použijí peníze na výlet s kamarády, nebo vám zaplatí víkendový wellness pobyt? Budou vám přispívat na nájem, na auto, na dárky pro ně, …?

Správce to nemá lehké, ale postih je takřka nemožný, ať už spravuje peníze dětí jakkoli. Jedinou zábranou je jeho morální kompas a zkouška, když jednou bude muset vysvětlit, kam ty peníze celou dobu dával.

Celou dobu jsem se záměrně vyhýbal konkrétnějším částkám. I když výživné v některých případech určené podle příjmů může dosahovat desítky tisíc na jedno dítě, naskýtá se otázka, jestli je to adekvátní. Z pohledu „dorovnání životní úrovně“ soudy tvrdí, že ano. Z pohledu toho, že ty peníze patří dětem, je nepředstavitelné, že i v dobře fungující rodině s dobrými příjmy se utratí desítky tisíc na dítě. Pokud se „rodič – správce“ k penězům dětí chová zodpovědně, tak je ani všechny neutratí a založí jim spoření, kde jejich peníze budou čekat, aby jim ulehčily start do života.

Model pomyslných peněz dětí a rodičů–správců dobře funguje i v případě, že děti mají více příjmů. Při střídavce se běžně stává, že každý rodič platí v nějaké výši výživné. Platí si to navzájem, jeden druhému, takže to vypadá, že jeden pošle 10 000, druhý 3 000, tak proč neposílá jen jeden 7 000? Při testu osmnáctinami se ukáže, že dítě nedostane na účet 7 000, ale 13 000, takže do jejich dospělosti každý z rodičů spravuje dětem část jejich peněz. Je to kvůli tomu, aby dítě dostalo, co potřebuje, a když to potřebuje, bez dohadování rodičů. Je tu však i jiná možnost.

To, že spolu rodiče nechtějí žít, neznamená, že nemají stejné zájmy, co se týče budoucnosti jejich dětí. Nastavením jednoduchých pravidel je možné spravovat všechny peníze dětí společně, nejen to výživné, které posílá druhý rodič.

Jak na to?

I o věcech, které můžou na první přečtení vzbuzovat negativní emoce, můžeme společně mluvit, když je budeme pojmenovávat správně. Nebudeme mluvit o vyživovaných matkách, ale o pečujících matkách nebo matkách spravujících majetek dětí. Když se odosobníme od „našich peněz“ a ztotožníme se s tím, že výživné patří dětem, dopřejeme jim to a budeme se snažit, aby s jejich penězi bylo nakládáno zodpovědně.