Článek
Podcasty se staly neodmyslitelnou součástí moderního životního stylu. Ať už jde o aktuální zprávy, vzdělávání či zábavu, jde o velmi populární formát, o čemž svědčí i fakt, že neustále vznikají další. Ale napadlo vás někdy, že nenápadně suplují skutečné vztahy?
Když se zamyslíte nad tím, kolik času trávíte posloucháním cizích konverzací, možná vás to také trkne. Pokud nahlédnu do vlastní podcastové aplikace, napočítám téměř 70 různých pořadů. Jasně, číslo zahrnuje i vyhaslé projekty, u nichž už další epizody ani neočekávám, sem tam narazím také na minisérie, například rozhlasové hry. Ale zhruba třetinu poslouchám na pravidelné bázi, byť ne každou novou epizodu. Zůstávají zkrátka v mém hledáčku. A k tomu pochopitelně musím připočítat další pořady na YouTube. Slušná nálož.
U některých tvůrců si připlácím za bonusový obsah, za šťavnaté masíčko ukryté za paywallem, však to sami znáte. To už jsou ale výjimky. Poslední dobou si totiž všímám, že nové epizody během daného týdne už ani nestíhám odbavit, takže se řadí do zdánlivě nekonečné fronty. Pohled na ni mě přivedl k zamyšlení, jestli náruživé poslouchání cizích rozhovorů náhodnou nepřerůstá v rizikové chování.
S cizími lidmi u jednoho stolu
Zatímco některé epizody vybírám podle hostů či témat, takže mi nevadí, když některé vynechám, jiné si pustím, ať už se parta za mikrofony baví o čemkoli. Skvělým příkladem jsou Čelisti, chemie potrhlých filmových kritiků z Rádia Wave je zkrátka jedinečná. Něco takového vnímám u několika dalších podcastů, jejichž stopáž často přesahuje tři hodiny, a často mám pocit, jako bych s nimi seděl u jednoho stolu.
Troufnu si říct, že asi každý, kdo se s oblibou noří do vzdálených konverzací, musel něco takového zažít v rámci vlastního oblíbeného pořadu. Některé podcasty zkrátka a dobře mají tu moc suplovat každodenní konverzaci a spolehlivě zahání pocit samoty. Určitě je možné, že někdo dá poslechu přednost před návštěvou rodiny nebo přátel, což už je trochu, jak se dnes říká, „red flag“. Tento návyk teoreticky může postupně vytlačovat běžnou komunikaci a negativně ovlivňovat kvalitu našich vztahů.
Namísto toho, abychom diskutovali s partnerem/partnerkou, posloucháme, jak někdo cizí popisuje své zážitky, nasáváme názory a argumenty od lidí, které neznáme a pravděpodobně ani nikdy neuvidíme.
Parasociál
Pokud bychom zašli ještě o krok dál, dostaneme se k fenoménu parasociálních vztahů. Jde o jev, kdy lidé vytvářejí jednostranné vazby s mediálními osobnostmi. Těmito „přáteli“ z éteru jsou mnohdy posedlí, nekriticky upřednostňují jejich názory a emoce. Ochota komunikovat s lidmi ve vlastním okolí se pak pomalu vytrácí. Přemýšlení, formulace vět a otevírání pusy je ostatně mnohem pracnější než pasivní poslouchání.
A nejde samozřejmě jen o podcasty. Nekonečných seriálů je také požehnaně, starší publikum zase bude „ujíždět“ na oblíbených pořadech v běžném televizním vysílání. Znám postaršího pána, jemuž ke spokojenému životu stačí celodenní poslouchání rozhlasu.
Jsem introvert, takže zřejmě spadám do „rizikové skupiny“, která bude zřejmě více ohrožená. Naštěstí vnímám, že setkání s nejbližšími se žádný z mých oblíbených podcastů nevyrovná. Ale kdo ví, jak se mé uvažování změní, až naberu dalších pár letokruhů. Asi by bylo fajn vědomě si nastavit jasné hranice a potenciální problém zavčasu přiškrtit.
A jak jste na tom vy? Kolik podcastů se najde ve vaší aplikaci a kolik hodin týdně je posloucháte?
